Doporučujeme

Revue /
Profi
ly

Doporučujeme
Jaroslav Lopour 17. 3. 2017

Jan Stallich

Již ve dvaceti letech se stal kameramanem a v tomto oboru se vypracoval na jednoho z nejlepších u nás. Jeho věhlas přesáhl i hranice Československa a jako jeden z mála českých kameramanů natáčel snímky i ve Velké Británii, Itálii, Rakousku nebo v Německu. K tomu se Jan Stallich stal prvním kameramanem, jenž natočil celý český hraný film na barevný materiál.

Jan Stallich Jan Stallich během natáčení filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (foto: NFA)
© NFA

Jan Stallich

19.03.1907

Praha, Rakousko-Uhersko

Již jeho otec Julius Stallich (1870–1940) podlehl lásce k filmu. Stal se průkopnickou osobnosti české kinematografie, pomáhal Janu Kříženeckému, působil kromě jiného jako kameraman, herec a vedoucí filmových laboratoří. Jan Stallich se narodil 19. března 1907 v Praze. Již jako čtrnáctiletý nastoupil v pozici učně do filmových laboratoří společnosti AB na Vinohradech. V roce 1924 započal s kameramanskou dráhou, když nasnímal svůj první krátký dokumentární snímek. Nadále točil různé aktuality a reklamní snímky. Mimo to se vypracoval na vedoucího laboratoří ateliérů Kavalírka Karla Lamače a stal se hlavním kameramanem společnosti Elekta Journal.

Od těchto činností byl již jen krok k natáčení dlouhých hraných filmů. Stalo se tak roku 1927, kdy Jan Stallich nasnímal snímky pro děti od Josefa Kokeisla Kašpárek a Budulínek, Kašpárek kouzelníkem, Perníková chaloupka a frašku Karla Špeliny Provaz z oběšence. Z více jak desítky dalších němých filmů pozdních dvacátých let, pod níž je Stallich podepsán jako kameraman nebo spolukameraman, ještě stojí za připomenutí melodrama Chudá holka (1929) Martina Friče, Kolárův velkofilm Svatý Václav (1929) či drama Opeřené stíny (1930) Leo Martena.

Začátkem třicátých let patřil k nejvytíženějším českým kameramanům. V tu dobu jeho působivá kamera dopomohla ke světovému věhlasu dvou převážně exteriérových filmů. Nejprve v pouhých pětadvaceti letech prokázal cit pro zakomponování světel a stínů, vytvoření nálady scény, efektních obrazů, hru se symboly, dále vnímavost i inovativní nápady (kamera připevněná ke krumpáči či snímání kapajícího vodovodního kohoutku přes skleněné dno sudu) v Machatého české a francouzské verzi milostného dramatu Extase (1932). V tomto snímku prokázal i mimořádný smysl pro zachycení krajiny, který mimořádně zúročil o rok později u lyrického příběhu Josefa Rovenského Řeka (1933).

Z jeho filmografie třicátých let dále za pozornost stojí komedie Dobrý voják Švejk (1931), Dům na předměstí (1933), Okénko (1933), sociální dramata Na sluneční straně (1933) a Svítání (1933), veselohra Ať žije nebožtík (1935), historické drama Golem (1936), študácký film Škola základ života (1938) nebo komedie s Vlastou Burianem Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932), Revizor (1933) či U pokladny stál… (1939). V této dekádě se kromě kvalitních titulů nevyhnul ani snímání průměrných i podprůměrných komedií a melodramat.

Snímky Extase a Řeka napomohli tomu, že si Jana Stallicha všimli i za hranicemi. S Machatým natočil v Rakousku drama Nocturno (1934). Ve druhé polovině třicátých let snímal ve Velké Británii několik snímků, například režisérů Herberta Wilcoxe, Carola Reeda, Richarda Pottiera, Lothara Mendese a dalších. Rovněž zde byl vedoucím kameramanem firmy ATP Studios a Pall Mall Productions v Londýně.

Za nacistické okupace v naší kinematografii prakticky nepracoval, ale byl plně zaměstnán na tvorbě německých a italských snímků, z nichž ty německé se většinou natáčely v pražských ateliérech. Účastí na německém barevném snímku Wiener Mädeln / Vídeňská děvčátka (1944–1945) se Stallich dokonale seznámil s postupy práce a s užitím tohoto filmového materiálu. Díky tomu se mohl těsně po válce postavit za kameru prvního českého barevného snímku, výpravného historického dramatu Jan Roháč z Dubé (1946).

V zestátněném filmovém odvětví nadále pracoval s černobílou i barevnou kamerou. Na konci čtyřicátých a během padesátých let točil pro režiséra Martina Friče detektivku 13. revír (1945–1946), komedii Císařův pekař – Pekařův císař (1951), životopisné Tajemství krve (1953) a drama Psohlavci (1954), Františka Čápa drama Muži bez křídel (1946), Otakara Vávru Předtuchu (1947), Václava Kršku rekonstrukci Revoluční rok 1848 (1949), Karla Steklého historické drama Temno (1950) a Mstitele (1959), Bořivoje Zemana komedie Dovolená s Andělem (1952) a Páté kolo u vozu (1957), Josefa Macha pohádku Hrátky s čertem (1956), ale taky pro Vladimíra Vlčka nechvalně proslulou Rudou záři nad Kladnem (1955).

V šedesátých letech získal Stallich již jen několik příležitostí. Natočil však tři náročné barevné širokoúhlé projekty, ve kterých dokázal, že ještě hravě udrží krok s generací svých nejmladších kolegů: zfilmovanou Dvořákovu operu Rusalka (1962) v režii Václava Kašlíka, u níž se podílel i na technickém scénáři a na tricích, Rychmanův slavný muzikál Starci na chmelu (1964) a dramatický příběh Martina Friče z cirkusového prostředí Lidé z maringotek (1966). S českým hraným filmem se Jan Stallich rozloučil po čtyřiceti letech komedií Naše bláznivá rodina (1968), kterou po náhlé smrti Jana Valáška dokončil Karel Kachyňa.

Ač byl Stallich plně zaměstnán hranou tvorbou, souběžně se celou dobu podílel také na různých dokumentárních, animovaných a propagačních krátkých filmech, s kolegy například zaznamenal Pražské povstání 1945 nebo první poválečnou Spartakiádu. Od konce padesátých let navázal spolupráci s Československou televizí, jak tomu bylo například na konverzačním dramatu Jiřího Bělky Waterloo (1967) s Rudolfem Hrušínským v úloze Napoleona Bonaparte. Pro toto médium natočil a režíroval krátký technický snímek Barevná revue (1969) pro pokusné barevné vysílání.

Roku 1953 pod režií Bořivoje Zemana převedl na plátno loutky Spejbla a Hurvínka v několika krátkých loutkových snímcích. Ještě s Václavem Kašlíkem vytvořil záběry pro představení Laterny magiky Hoffmannovy povídky z roku 1962. Uplatnil se rovněž na poli organizačním jako člen Umělecké rady (únor 1955 – duben 1959), poradního orgánu ústředního ředitele Československého filmu. V letech 1949–1958 jako profesor působil na pražské FAMU a vedl některé studentské filmy.

Stallichova kameramanská práce byla několikrát oceněna. Aprobační komise pro schvalování českých filmů mu v letech 1946–1948 čtyřikrát udělila prémie za filmovou fotografii filmů Muži bez křídel, Jan Roháč z Dubé, Předtucha a O ševci Matoušovi. Za drama Temno převzal Národní cenu (1950) a ještě dvakrát Uměleckou prémii (1952, 1953) za komedie Císařův pekař – Pekařův císař a Dovolená s Andělem. Kromě toho získal u příležitostí desátého výročí zestátnění československé kinematografie jako první kameraman titul Zasloužilého umělce (1955) a později Řád práce (1968).

Do jeho rozvětvené rodiny patřil (syn jeho bratrance) i herec a zpěvák Nora Stallich (1910–1979). Jan Stallich zemřel 14. června 1973 v Praze ve věku šestašedesáti let. Jeho význam a řazení na přední místo mezi kameramany podtrhuje i fakt, že kromě znalosti nejrůznějších kameramanských technik a laboratorních procesů má na svém kontě více jak sto padesát českých i zahraničních hraných, dokumentárních, osvětových, propagačních, loutkových, televizních, širokoúhlých, dlouhých i krátkých snímků.