FILMOVÝ PŘEHLED 1939–2013

Měsíčník pro film a video vydával Národní filmový archiv od ledna 2013 pouze v elektronické podobě. V souvislosti s připravovaným Portálem NFA bylo ukončeno jeho vydávání ve stávající podobě s tím, že fakta a údaje, jež přinášel, budou jinak strukturovány a budou součástí zmíněného Portálu.

Byl nejstarším českým vycházejícím filmovým časopisem. Objevil se v roce 1939 pod názvem Filmová kartotéka a přinášel základní informace o jednotlivých filmových titulech, určené zejména provozovatelům kin. Od roku 1950 se jmenoval Filmový přehled a byl nadále určen všem lidem z oblasti kinematografie i všem zájemcům o film. Během let byl vydáván v různých institucích československé kinematografie, od roku 1993 byl jeho vydavatelem Národní filmový archiv. Časopis se komplexně zabýval českou (původně československou) filmovou distribucí. To znamená, že uváděl ve formě hesel podrobné informace o všech premiérách, uváděných do kin a příležitostně i o titulech z oblasti DVD videotrhu. Kromě toho však obsahoval i řadu dalších informací a byl přehledně strukturován:
–  text o konkrétním titulu s podrobnými technickými a distribučními údaji, s údaji o tvůrčím štábu, hereckém obsazení a o získaných festivalových cenách, s krátkým zhodnocením, výstižným obsahem filmu a většinou i s filmografií některého z tvůrců
–  čtvrtletní výhled plánovaných premiér v českých kinech
–  komentáře o tuzemském i zahraničním filmovém trhu včetně přehledných tabulek
–  ceny z domácích i zahraničních festivalů
–  unikátní nekrology českých i světových filmařských osobností
–  informace o filmových přehlídkách a akcích
–  anotace odborné literatury
–  podrobný roční rejstřík (vždy v prvním čísle nového roku)
–  roční přehled českých a slovenských titulů uplynulého roku
–  roční přehled českých a slovenských filmových přehlídek a akcí

Přehled historie Filmového přehledu

Slogan na obálce našeho měsíčníku, zdůrazňující, že se jedná o nejstarší vycházející český filmový časopis, stvrzujeme v letošním roce připomínkou sedmdesátého výročí vzniku tohoto unikátního periodika. Vzhledem k ostudnému faktu, že neexistují psané dějiny české kinematografie, nepřekvapuje ani to, že schází i kapitola o historii českého filmového tisku. V souvislosti s naším jubileem se v následujících řádcích pokoušíme shrnout některé kusé údaje o Filmovém přehledu. Samozřejmě bez nároku na úplnost či stoprocentní věrohodnost. Vydávání časopisu v nelehkých podmínkách minulých sedmdesáti let leckdy vyžadovalo heroické úsilí v okamžicích boje o přežití a mimořádné pracovní vypětí i v dobách relativního klidu. Stručné ohlédnutí do minulosti rádi věnujeme s vděčnou vzpomínkou našim předchůdcům i lidem, kteří Filmovému přehledu byli a jsou blízcí a věrní.

Filmová kartotéka

Dlouho se zdálo, že se nedopátráme, jak to tehdy před sedmdesáti lety bylo. Historik Pavel Zeman naštěstí objevil ve Filmové práci č. 23/1946 (8.6.1946) na straně šest nepodepsaný článek s názvem Filmová kartotéka opět vychází a s podtitulem Důležitá pomůcka pro správu kin, jenž byl naším jediným zdrojem faktů o prvních letech. Na samém počátku byl patrně osvícený vedoucí kina Sokol v Mělníku. Ten si zřejmě již od roku 1934 vedl soukromou kartotéku uváděných titulů, neboť se nechtěl spokojit jen s povrchními propagačními materiály, jimiž ho zásobovaly distribuční firmy. Chtěl mít přesnou evidenci zvláště hodnotných filmů. V souvislosti s články, jež se objevily při příležitosti šedesátého výročí FP nás v roce 1999 navštívil tehdy jedenaosmdesátiletý ing. Bohuslav Bubník, dlouholetý starosta mělnického Sokola a místostarosta sokolské Barákovy župy. Z dokumentů, jež přinesl, vyplynulo, že sokolský biograf v Mělníce byl od svého vzniku řízen Biografickým odborem, jehož členy byli mj. i předseda Antonín Kautský, místopředseda a pozdější předseda František Svoboda a také Jan Polák. V roce 1936 začal tento odbor vydávat vlastní Zpravodaj. Je pravděpodobné, že právě tento list byl dalším předchůdcem našeho periodika. (Pouze jako kauserii citujeme ze zprávy Biografického odboru v Listu Tělocvičné jednoty Sokol Mělník z roku 1937: „Jen tolik připomínáme, že filmový trh je přesycen cizí produkcí a že výroba českého filmu je dosud malá a co horšího, bez valné hodnoty. Správa bia musí býti velmi opatrna ve výběru a počtu filmů, pamětliva jsouc těžkých závazků vůči správnímu výboru jednoty, a musí se říditi jedinou směrnicí: vésti biograf nejen výdělečně, ale udržeti jistou úroveň předváděných filmů. Z tohoto hlediska, prosíme, aby náš podnik byl posuzován.“) V roce 1939 (podle jednoho pramene konkrétně v listopadu) se konečně realizovala myšlenka, že by výše zmíněné kartotéční lístky mohly sloužit i ostatním kinařům. Vznikla Filmová kartotéka. Jen krátce měly tyto lístky formát o něco větší než byla vstupenka do biografu. Brzy se přešlo na formát A6, tedy na velikost korespondenčního lístku. V této podobě vycházela Filmová kartotéka zhruba do konce roku 1945. Vzhled kartotéčního lístku se díky praktickým připomínkám odběratelů postupně standardizoval; obsahoval distribuční a produkční údaje, stručný děj, výňatky z denního tisku a místo pro kinařovy poznámky.

Díky pochopení funkcionáře Českomoravského filmového ústředí Emila Sirotka se redaktor periodika, jímž byl učitel Jan Polák (nar. 1908), člen Biografického odboru mělnického Sokola, mohl hned na počátku roku 1940 dostat blíže ke zdroji informací, tedy do Prahy. Filmová kartotéka dosud registrovala na „bílých lístcích“ jen celovečerní filmy. Brzy však začala na „červených lístcích“ publikovat údaje i o krátkých filmech. „Tak se Filmová kartotéka postavila po bok bojovníků o zasloužené ocenění a uplatnění krátkého filmu, a to zejména českého, který jako pouhý ‚dodatek‘, půjčovnami přehlížený, dával divákovi v kinu mnohdy více, než samotný hlavní film v programu“ (cit. z Filmové práce). Vydávaly se také „zelené listy“, jež registrovaly „úzké filmy“ (formát 16mm), určené především osvětě, a to zejména školní. Redakce dokonce zpracovala dvacet tzv. „dodatkových listů“, což byly vlastně metodické pokyny, jak s konkrétním (zpravidla populárně-naučným) titulem pracovat při výuce (složený list formátu A4 dokonce obsahoval fotografie, obrázky či nákresy). Vedle toho vycházely i další stránky, obsahující například přehledy produkcí jednotlivých půjčoven nebo termínovací kalendáře. To vše se dělo za ztížených podmínek okupace.

Patrně v květnu 1946 začala Filmová kartotéka po pětiměsíční přestávce opět vycházet; tentokrát však už ve standardním formátu A5. Součástí některých listů kartotéky byly i popisky, tedy vlastně propagační materiály s fotografiemi, a jako zvláštní příloha také citáty z kritik. V rámci služby školám se tiskly ještě zvláštní listy s celovečerními tituly, vhodnými pro výchovu. V této podobě vycházela Filmová kartotéka až do konce roku 1949.

Filmový přehled

Od čísla 1/50 dochází ke změně názvu na dnešní Filmový přehled.
Jinak se však nic nezměnilo a periodikum procházelo normálním vývojem, řízeným potřebami praxe. Nebylo už určeno jen vedoucím kin, osvětovým pracovníkům nebo školám, nýbrž všem zájemcům o kinematografii. Obsah byl samozřejmě poplatný vládnoucí ideologii a některé texty působí z dnešního pohledu kouzlem nechtěného. Významnou změnou pro další vývoj časopisu byl v roce 1951 nástup PhDr. Šárky Bartoškové na místo vedoucího redaktora. Zakladatel časopisu Jan Polák byl v rámci komunistických kádrových změn „přemístěn“ na jiné pracoviště. Šárka Bartošková dosud vedla archiv Československého filmového ústavu. Zpočátku považovala nucený přechod na nové místo v rámci podniku za osobní křivdu, protože už za okupace stála pod vedením Jindřicha Brichty u zrodu Filmového archivu. Brzy se však s časopisem sžila tak, že bez ní by rozhodně nebyl tak kvalitní a patrně by v kritických dobách zanikl. Ostatně měla novinařinu v rodině: její otec, Václav Gutwirth, patřil za první republiky k významným českým novinářům, mj. jako stálý spolupracovník Lidových novin a Peroutkovy Přítomnosti.

Postupně se měnila struktura jednotlivých listů. Přibyla kurziva, stručně charakterizující konkrétní titul, a tučně se tisklo tzv. poslání, jež bylo později nahrazeno filmografickými údaji o tvůrcích. Časopis začal uveřejňovat tituly se zhruba šestitýdenním předstihem před premiérou, aby pracovníci distribuce měli včas potřebné informace.
K prvnímu dramatickému zvratu došlo v roce 1954, kdy časopis ztratil tzv. registraci, již vedení Čs. filmu převedlo na jiné periodikum. V praxi to znamenalo, že Filmový přehled neměl nárok na tiskárnu ani na příděl papíru. A tak po celý rok 1955 vycházel jako neperiodická tiskovina, ačkoliv se snažil zachovávat režim týdeníku. Tak jako častokrát předtím i potom, bylo třeba dokazovat praktický smysl časopisu a jeho význam pro filmovou kulturu. V době mezi­ čísly 1-5/56 vycházel časopis jako „propagační materiál filmové distribuce“ s názvem Přehled nových filmů. Díky houževnatosti vedoucí redaktorky se podařilo znovu získat registraci a časopis se mohl vrátit k názvu z roku 1950. Vše se vrátilo do starých kolejí. V roce 1961 převzala distribuci celého nákladu Poštovní novinová služba.

K další významné změně došlo na počátku roku 1974. Šárka Bartošková byla v rámci normalizace vyškrtnuta z KSČ, a proto nemohla být vedoucí redaktorkou. Navíc se přidaly její těžké zdravotní potíže. Od čísla 3/74 uvádí tiráž jako zastupující vedoucí redaktorku dosavadní dlouholetou kolegyni Šárky Bartoškové, bigotní komunistku Vlastu Svobodovou, která byla později oficiálně jmenována do čela časopisu. Doktorka Bartošková musela redakci opustit. Až do své předčasné smrti v roce 1981 však pracovala dále v tiskovém a publikačním oddělení Československého filmového ústavu, mj. jako redaktorka časopisu Panorama.
V březnu 1975 přišel Filmový přehled opět o registraci.

Obtíže se projevily v obrovském skluzu jednotlivých čísel. Od počátku roku 1977 vycházel časopis (který byl dosud týdeníkem) jako čtrnáctideník. Ani to však nepomohlo. Dna bylo dosaženo ve druhé polovině roku 1978, kdy se ve Filmovém přehledu tiskly zcela proti logice tituly oboustranně; nebylo tedy možné je zakládat. Faktické údaje i texty se povážlivě krátily a na stránkách nesmyslně narůstala bílá místa. Od čísla 10/79 se situace změnila alespoň tak, že na jednom listě byl jen jeden film (druhá strana byla ovšem prázdná). Kuriozitou je FP 19/79, v němž místo filmových titulů vyšly profily několika českých tvůrců animovaného a dokumentárního filmu. Zdálo se, že nastává neodvratný konec. Jako vždy se však našli lidé, kteří z praxe znali význam časopisu. V roce 1979 přišla s myšlenkou na záchranu periodika jeho bývalá spolupracovnice a později obávaná a ideologicky velmi agilní vedoucí propagace Ústřední půjčovny filmů (ÚPF), Jindřiška Myzetová, manželka Čechoameričana Rudolfa Myzeta. Její snaha možná nebyla tak nezištná; zřejmě si hledala místo do důchodu. To však na věci nic nemění. Myzetová navrhla spojit skomírající Filmový přehled s obrazovou „skládačkou“, již dosud vydávalo její propagační oddělení pod názvem ÚPF informuje. K tomu však bylo nutné získat znovu registraci a převést Filmový přehled a jeho redakci (jejímž řízením byl v té době pověřen Ota Kodym), z Československého filmového ústavu do ÚPF. Obojí se kupodivu podařilo, a tak od ledna roku 1980 mohl Filmový přehled nadále vycházet, ovšem už jako měsíčník. V tomto roce byl jakž takž dohnán skluz a vyšlo dvanáct čísel a rejstřík. Kromě toho byla vydána ještě čtyři zvláštní čísla (A, B, C, D), věnovaná krátkometrážní tvorbě. Záhy se tiše upustilo od nekvalitní a zároveň příliš drahé obrazové přílohy (zmíněné ÚPF informuje) a Filmový přehled získal opět standardní podobu se stále se zvyšující kvalitou. Brzy ostatně také odešla paní Myzetová. Redakce působila samostatně, spadala však do oddělení tiskové služby ÚPF. Vedoucí redaktorkou byla z pozice šéfky tohoto oddělení jmenována Milica Zdražilová-Pechánková. Její podíl na převedení časopisu a na zvýšení kvality byl klíčový.

Brzy po listopadu 1989 bylo jasné, že dochází k dalšímu lámání chleba. Časopis měl sice náklad přes osm tisíc výtisků (za normalizace redakce marně žádala o zvýšení přídělu papíru na deset tisíc výtisků), ale i tak byl prodělečný. Státní filmový monopol zanikl nejdříve fakticky a pak i de iure, rozpadly se různé filmové instituce a ÚPF se změnila na privatizovaný Lucernafilm a.s., který se chtěl logicky zbavit prodělečné tiskoviny, jež by navíc přinášela informace i o titulech konkurenčních společností. Ředitel Lucernafilmu Jan Jíra, sám velmi zkušený praktik v oboru distribuce, však časopis podržel. Při hledání nového vydavatele se zprvu uvažovalo přímo o Ministerstvu kultury České republiky, pak se však našlo logické řešení v podobě začlenění Filmového přehledu do Národního filmového archivu (tedy do transformovaného a přejmenovaného Českého filmového ústavu). Značnou zásluhu na tom měli ředitel NFA Vladimír Opěla a do určité míry i tehdejší šéf odboru kinematografie na MK ČR Igor Ševčík a jeho podřízený, Miloš Fryš. Od čísla 1/93 je tak vydavatelem časopisu Národní filmový archiv.

Filmový přehled slavil sedmdesát let. Je to paradoxní, ale teprve v posledním dvacetiletí vychází bez ideologického tlaku, autocenzurních i cenzurních zákazů, bez poručníkování. Nezbývá než si přát, aby to tak vydrželo napořád, a aby Filmový přehled přežil i další změny či krize, jež ho nepochybně čekají.

Příbuzná periodika

Autor zmíněného článku ve Filmové práci konstatoval: „Filmová kartotéka není kopií žádného zahraničního vzoru. Filmová kartotéka je ryze česká myšlenka, uskutečněná a zdokonalovaná spoluprací českých lidí ve prospěch české kinematografie a kultury filmem šířené. Tak byla kdysi pojata a tak byla prováděna za války přes všechna nebezpečí a obtíže dík pochopení vedoucích českých lidí v našem filmovnictví.“ Popravdě řečeno, Filmový přehled je unikátní především svým formátem, umožňujícím systematické řazení. Pokud jde o obsah, má ve světě některé souputníky. Většina časopisů tohoto typu přináší v různém rozsahu u každého titulu filmografické a technické údaje, dále obsah filmu a jeho hodnocení. V první řadě je třeba připomenout legendární časopis o showbyznysu Variety, který má pravidelnou rubriku Film Review. Profesionálně nejdokonalejší byl časopis Monthly Film Bulletin, který v roce 1991 fúzoval s měsíčníkem Sight & Sound a pod tímto titulem je vydáván Britským filmovým institutem (BFI). V Německu vycházejí dokonce dva podobné časopisy, evangelický epd Film a katolický Film Dienst. V dobách socialistického tábora měl výbornou úroveň polský Filmowy Serwis Prasowy, jenž ovšem se změnou poměrů zanikl. V Sovětském svazu vydávali Novyje filmy. Z těchto časopisů jsou jen Variety starší než náš Filmový přehled!

Filmový přehled a jeho lidé

Práce ve Filmovém přehledu měla a má svá specifika a pohybuje se na pomezí zvláštního typu žurnalistiky a dokumentátorské profese. Předpokládá poměrně rozsáhlou erudici a praxi, vyžaduje stylistickou zběhlost, možná i jistý literární či kritický talent, a opírá se především o osobní zanícení. Tyto vlastnosti mělo mnoho z těch, kteří za sedmdesát let redakcí prošli. Bez nároku na úplnost považujeme za nutné připomenout alespoň jejich jména.
O specifičnosti Filmového přehledu možná vypovídá i skutečnost, že se na místě vedoucího redaktora za dobu existence časopisu vystřídalo jen velmi málo lidí. Posuďte sami: Jan Polák vydával své periodikum v letech 1939-1950, Šárka Bartošková v něm působila od začátku roku 1952 do počátku roku 1974, Vlasta Svobodová jej vedla v době 1974-77, pak byl rok pověřen vedením redakce Ota Kodym, po němž následovala v letech 1979-90 Milica Zdražilová. Od roku 1991 je vedoucím redaktorem Tomáš Bartošek (syn Šárky Bartoškové a filmového historika Luboše Bartoška), který předtím pracoval v redakci již deset let. Tedy celkem šest lidí. Redaktorů však bylo samozřejmě mnohem více. Jan Polák začínal sám, pak s ním pracoval Václav Žižka, který posléze udělal nomenklaturní kariéru. Později byla redakce tříčlenná a jeden čas dokonce pětičlenná. V současné době pracuje ve složení vedoucí redaktor, redaktor a tajemnice redakce. Ze zaměstnanců redakce musíme jmenovat Jindřicha Vodičku (později významného dramaturga a scenáristu animované tvorby), dále Vlastu Svobodovou, Libuši Hoffmanovou-Váňovou, Janu Stefanovou, Jitku Novákovou-Panznerovou, Vlastu Jablonskou, Petra Kučeru, Pavla Taussiga, Jiřího Frühaufa, Otu Kodyma, Zdeňka Valiána, Žofii Ludvíkovou, Jindřišku Myzetovou, Otakara Váňu (ten shodou okolností svou dráhu ve FP v roce 1947 začínal a po četných životních peripetiích také končil), Danielu Krupkovou, Alenu Prokopovou, Zdena Kubinu a Kateřinu Korbařovou (2001 dosud) a spolupracovnice na částečný úvazek Zuzanu Zemanovou, Pavlínu Perlíkovou a Danielu Havránkovou. Z tajemnic redakce má největší zásluhy o stav Filmového přehledu Klára Koubová (1981 dosud), s níž se během její mateřské dovolené vystřídaly kromě jiných i Eva Stanislavová a paní Jaroslava Kovářová. Časopis by ovšem nemohl vycházet bez lvího podílu externích spolupracovníků, kterých redakcí prošlo jistě několik desítek. Z nich musíme na prvních místech jmenovat kmenové autory Luboše Bartoška, Jindřišku Karasovou, Hanu Kalousovou, Táňu Bretyšovou, Ljubomíra Olivu, Vladimíra Mlčouška, Galinu Kopaněvovou, Vlastu Jablonskou, Michaela Málka, Miloše Fikejze, Aleše Danielise, Jana Rejžka, Štefana Vraštiaka, Alenu Prokopovou, Tomáše Seidla, Ivu Přivřelovou, Jana Švábenického. K dalším autorům a spolupracovníkům patřili či patří Jindřiška Myzetová, Gustav Francl, Mirek Česal, Bohumíra Peychlová, Drahomíra Novotná, Běla Kapounová, Zdeňka Němcová, Kateřina Pošová, Alena Munková, Katarína Minichová, Richard Siepl, Vítězslav Čížek, Stanislava Přádná, Zuzana Horešovská, Zdena Škapová, Marie Mravcová, Jan Foll, Marie Grofová, Bedřich Ludvík, Ivana Málková, Jan Smrž, Naďa Dvorská, Jana Hádková, Renata Jarošová, Jan Jaroš, Petr Zvoníček, Richard Fiala, Václav Březina, Ludmila Korecká, Maryna Učíková, Briana Čechová, Tomáš Hoffman, Ondřej Zach, Filip Zach, Magdalena Bičíková, Radka Plháková-Polenská, Jiří Horníček, Radovan Suk, Petra Kubinová, Ondřej Hokr, Milan Klepikov, Tomáš Hála, Malvína Toupalová, David Čeněk a mnozí další. Jen málokdo z lidí, kteří psali o filmu, neprošel zkušeností z Filmového přehledu. Za ta léta je seznam šifer velmi dlouhý, jenže dnes už se nám ho nepodaří rozklíčovat. Proto se velmi omlouváme těm, jež jsme omylem opomenuli.

Filmový přehled a jeho zákulisí

Jak jsme už konstatovali, periodikum brzy po svém vzniku našlo záštitu pod Českomoravským filmovým ústředím. Proto také po znárodnění kinematografie zakotvilo ve vznikajících organizacích Československého státního filmu. Zpravidla vycházelo v rámci Československého, respektive Českého filmového ústavu nebo v Ústřední půjčovně filmů. Vzhledem ke komunistickým specifikům musel časopis někdy formálně vycházet v některém z oficiálních nakladatelství. V případě Filmového přehledu to bylo nakladatelství Orbis, později Panorama. S občasnými změnami zastřešující organizace zpravidla souviselo i stěhování redakce. Zajímavé je, že se Filmový přehled pohyboval vesměs v centru Prahy a že se vracel na stále stejné adresy. Začínal v paláci Lucerna, častou adresu měl na Václavském náměstí 43, tedy v pasáži Jalta. Sídlil však také na Václavském náměstí 28, v paláci Alfa, hned nad Semaforem. Další stálou adresou byla Národní 28, tedy dům Ústřední půjčovny filmů (dnes CinemArtu). Nějakou dobu však působil i na Národní 40 v místnostech Filmového klubu v paláci Adria. Pokud se musel stěhovat z oblasti Zlatého kříže, pak to bylo do Klimentské ulice 6, kde bylo oddělení dokumentace ČFÚ. V současné době je opět v centru – v nádherném prostředí renovovaného Konviktu v Bartolomějské 11.

Měnil se vydavatel, měnila se adresa, měnili se i tiskárny

Filmová kartotéka se zpočátku tiskla v Mělníku, a pak samozřejmě dlouhá léta v různých pražských tiskárnách. Dnes si už ani neumíme představit pracovní koloběh, v jakém vycházel Filmový přehled jako týdeník. Jakmile přišly potíže s registrací, musely se shánět tiskárny po celé republice. Nejdál se zřejmě vozil časopis do Kyjova a zase zpět. A dlouhou dobu jsme v osmdesátých letech tiskli v Karlových Varech u pečlivého faktora pana Hejny. To už ovšem byl Filmový přehled měsíčník. V dnešní době, kdy se tiskárny předhánějí v nabídkách, to zní téměř neuvěřitelně, ale byly doby, kdy sehnat tiskárnu bylo umění, a sehnat papír, aby se mohl eventuálně zvýšit náklad, už nešlo bez protekce vůbec. My už od roku 1993 tiskneme v ofsetové tiskárně SWL a sazbu nám dělá grafické studio J&S.
Každý čtenář Filmového přehledu ví, že časopis slouží jako aktuální vyčerpávající informace o nových filmech v české distribuci a že je zároveň nedocenitelným zdrojem při návratech do minulosti. Základním fondem redakce je velká kovová kartotéka o rozměrech cca 110x120x60 cm, obsahující listy Filmového přehledu, respektive Filmové kartotéky, a rozsáhlý jmenný registr. Svázaná čísla Filmového přehledu vlastníme od ročníku 1953, knihovna Národního filmového archivu má první svázaný ročník 1949. Možná, že někteří z našich čtenářů jsou na tom lépe než my. Při jednom stěhování jsme našli v krabici od bot lístky Filmové kartotéky formátu A6 od roku 1939. Do jaké míry je však tato kartotéka úplná, to nevíme. Právě tak nevíme, jaké listy nám třeba chybějí v letech 1945-1949. Nejsme totiž schopni zjistit, zda konkrétní chybějící titul v periodiku třeba nevyšel, nebo zda se ztratil. Listy v této kartotéce jsou samozřejmě v rozdílném stavu. Některé jsou potrhané a téměř nečitelné, jiné jsou velmi zachovalé. Byly i doby, kdy si redakce nechávala tisknout zakládané lístky na pevnější papír. Na ten se v podobě listu z FP vytisklo i několik filmových titulů, určených pro filmové kluby.

Kdo tvořil obsah Filmového přehledu

Uvádíme pouze současné kmenové autory, neboť výčet všech spolupracovníků FP z dneška i z minulosti, je nad naše momentální síly.
Tomáš Bartošek [-tbk-] (nar. 1949) – vedoucí redaktor. Syn PhDr. Luboše Bartoška, CSc. a PhDr. Šárky Bartoškové. Vystudoval estetiku a sociologii na FF UK v Praze (1975). Několik let působil jako dramaturg ve Filmovém podniku Hlavního města Prahy. Od roku 1980 pracuje jako redaktor FP; od roku 1990 jako jeho šéfredaktor. Působil jako lektor Pražského filmového klubu. Přispíval do filmových časopisů i dalších periodik. Podílí se na odborných redakcích knih s tematikou filmu.
Kateřina Korbařová [-kat-] (nar. 1954) – redaktorka. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (1978). Působila jako výtvarná redaktorka v nakladatelství Mladá fronta, kulturní referentka a výtvarnice v KD Kaštan, v propagaci divadla Minor atd. Od roku 2001 je ve FP.
Klára Koubová [-kk-] (nar. 1960) – tajemnice redakce. Vystudovala gymnázium a nástavbu vědecko-technických informací (1980). Od roku 1981 působí v redakci FP. Ve FP mj. zpracovává krátké a dokumentární filmy, rubriky soundtracků a filmové literatury a připravuje rejstříky.
Michael Málek [-mim-] (nar. 1951) – vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze (1975) a byl zaměstnancem Čs. filmexportu (1976-1991). V 90. letech pracoval v různých filmových distribučních společnostech (Interama, Guild, Falcon). Od roku 1997 je dramaturgem převzatých pořadů České televize. Často provádí odborné revize knih o filmu. S FP spolupracuje od roku 1980. Je autorem velké části profilů zahraničních tvůrců a má supervizi nad správností faktických údajů.
Miloš Fikejz [-fik-] (nar. 1959) – po absolvování knihovnické nástavby pracuje od roku 1981 jako knihovník a dokumentátor v NFA. Od poloviny 80. let publikuje články ve filmových periodikách. Napsal několik filmových monografií (mj. F. Astaire, D. Hoffman, F.F. Coppola, W. Allen, P. Juráček) a vydal zásadní encyklopedie: Filmoví herci současnosti – 640 profilů zahraničních herců, třídílný Český film – Herci a herečky (Libri, Praha 2006, 2007, 2008). Podílí se na odborných redakcích knih a katalogů. Je známý jako fotograf se zaměřením na dokumentární portréty osobností zahraničního a našeho filmu. Ve FP zpracovává profily tvůrců a ověřuje některé údaje.
Jan Rejžek [JR] (nar. 1954) – kritik a publicista se zaměřením na kulturu a politiku. Vystudoval fakultu žurnalistiky UK (1977). Přispíval do hudebních a filmových časopisů. Nyní působí jako redaktor v Českém rozhlasu. Vydal dvě básnické sbírky a několik filmových monografií. Působil v dabingu jako autor českých dialogů. Moderoval TV přenosy a záznamy z udílení Oscarů. Pro FP zpracovává rubriku Filmová loučení.
Aleš Danielis [DATE] (nar. 1953) – absolvent katedry produkce FAMU (1977), na níž působí jako pedagog. Ředitel filmové distribuce Bontonfilmu, člen představenstva ČFK a Rady UFD. Pro FP připravuje rubriku Informace o filmovém trhu.
Alena Prokopová [-ap-] (nar. 1963) – filmová publicistka, kritička, blogerka. Po absolvování katedry dramaturgie a scenáristiky FAMU (1981-1986) nastoupila na dva roky jako filmová historička ve filmotéce NFA. V letech 1991-1995 pracovala jako redaktorka ve FP. Poté na volné noze, v redakci měsíčníku Cinema, dnes opět na volné noze. Spolupracuje kromě FP mj. s časopisem Film a doba, s internetovým deníkem Neviditelný pes a jako programový poradce s MFF Karlovy Vary. Právě vydala soubor jedenácti životopisných portrétů mužských hereckých hvězd Charisma (XYZ, Praha 2009).
Štefan Vraštiak [-švr-] (nar. 1942) – absolvent FAMU, dlouholetý pracovník SFÚ v Bratislavě, filmový historik a publicista, předseda Slovenského filmového sväzu, autor řady filmografických prací. Pro FP píše nekrology slovenských filmařů.
Jan Švábenický [-jš-] (nar. 1981) – působí jako interní doktorand na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jako filmový publicista spolupracuje s časopisy Cinepur, A2 a zejména s AČFK při přípravě LFŠ a různých seminářů. Do FP přispívá profily italských, španělských a latinskoamerických tvůrců.
Iva Přivřelová [-ivp-] (nar. 1980) – absolventka Mediálních studií na Fakultě sociální věd UK v Praze. Pravidelně přispívá do FP. Spolupracuje s Lidovými novinami, Deníkem, E15, Houserem a Filmwebem.
Tomáš Seidl [-tse-] (nar. 1968) je filmový publicista. Po absolvování Vysoké školy ekonomické v Praze (1991) nastoupil do kulturního oddělení Zemědělských novin. V letech 1994-1996 působil jako redaktor kulturní rubriky Lidových novin, poté pracoval v časopise Esquire. V letech 1999-2008 editoval přílohu Filmových listů vydávanou v rámci Projektu 100. V současnosti spolupracuje s Hospodářskými novinami, časopisem Film a doba a internetovým serverem Tiscali (dokina.cz). Do FP přispívá od roku 1996.

Zpět