Osudy dobrého vojáka Švejka I.

Vlak, vezoucí na frontu vojenského sluhu Josefa Švejka a jeho nadřízeného, nadporučíka Jindřicha Lukáše, stojí na malém nádraží. Po jedněch kolejích proudí na bojiště nová děla a letadla, po druhých se vracejí zpět ohořelé trosky. Švejk vypráví Lukášovi příhodu o jednoročním dobrovolníkovi Železném. – V karlínských kasárnách býval vzteklý důstojník Fliedler von Bumerang, vojáky přezdívaný Kaučukový dědek. Ten na dobu prvního máje vyhlásil pohotovost a zakázal vycházky. Druhý den potkal v pražských ulicích dobrovolníka Železného, který navzdory jeho zákazu kasárna opustil. Důstojník mladíka zasypal přívalem nadávek a chtěl jej postavit před soud, ale Železnému se podařilo utéci. Fliedler ze samého vzteku zapomněl dobrovolníkovo jméno a celé měsíce marně hledal Měděného, Olověného či Cínového. Na Železného narazil až díky náhodě a nechal jej vsadit na měsíc do vězení. Ve stejnou dobu ale Fliedlera rozbolely zuby. Vzpomněl si, že Železný je zubař, a nechal si jej předvolat. Při trhání zubu se dobrovolník svému nadřízenému patřičně pomstil. Po extrakci Fliedler nápadně zjihl. – Nadporučík Lukáš, znavený vyprávěním, pošle tajně Švejka pro láhev koňaku. Jejich rozmluvu zaslechne zlomyslný poručík Stanislav Dub. Když se Švejk vrací zpět na nádraží, zastaví jej a nutí jej láhev vytáhnout. Švejk pohotově tvrdí, že je to železitá voda z pumpy, kterou přelil do prázdné láhve od koňaku. Aby dokázal pravdivost svého tvrzení, všechnu tekutinu na místě vypije. – Švejk přijde za Lukášem, situaci mu vysvětlí a omluví se, že bude do pěti minut úplně opilý. Nadřízený jej se slovy „odejdi, bestie“ propustí se prospat.