Proroci a básníci. Kapitoly z kalendáře

Škoda, že se nemůžeme vrátit do věku, kdy žádný slovník lidem nepřekážel, ke stručnosti citoslovce, do radostné nehybnosti před jazyky – E. M. Cioran (1911-1995). – Režisér Ivan Vojnár mluví o tom, že natáčení původně černobílého filmu začalo v listopadu 1998. – Na Silvestra 1998 pronášejí přípitky někteří protagonisté. Hrabalův přítel Jiří Šmoranc mluví o své jediné vydané knížce a o tom, jak je důležité "neumřít pozdě". – S poklidnými přípitky kontrastuje atmosféra v silvestrovské Lucerně. – Loď odplouvá. Představitelé filmu se setkají až na samém konci natáčení při projížďce lodí po Vltavě. – Manželé Dvorští, obyčejní venkovští lidé, ukazují u lesa místo, kde by si chtěli do roka postavit srub a splnit si tak dlouholetý sen. – Prvního ledna 1999. Konvikt. Vojnár sedí v Café Konvikt na pražském Starém Městě. Právě tady ho napadl námět filmu, zde se často setkával se svými postavami. Básník Ivo Vodseďálek tu při víně mluví o pěti svazcích své poezie. – Metař František Rataj Prekovský si s kolegou při práci stěžují na chování lidí. – Pod vltavskými mosty. Josef Čečil, pracující v Petřínských sadech, hraje při projížďce na svou oblíbenou harmoniku. – Mladý muž Petr Maňas mluví v klubu o tom, proč vystupuje v travesty show jako Sue Ellen (hrdinka ze seriálu Dallas). – Pan Čečil ukazuje stromy, o něž se stará: jsou prý napadené a chorobné jako on. – Automat Svět. Mladý vousatý intelektuál v brýlích (Ladislav Šerý) obchází zavřený a zchátralý Automat Svět, kam tak rád chodil Bohumil Hrabal. Neustále relativizuje dění okolo sebe i pojmy. Mluví o tom, zda „socialistický bordel“ nakonec nebyl lepší než „kapitalistická čistota“, o tom, který „šmejd“ je vlastně horší. – Proměny. Podle Šerého se bude rodina postupně rozvolňovat. Jiný intelektuál, uhlazený feminista Mirek Vodrážka, konstatuje, že namísto demokracie přichází „chaokracie“; objevují se i nové filozofické trendy, vycházející z představy neustálého toku světa a života. – Manželé Dvorští se pokoušejí definovat demokracii. - Totéž pak činí filozof Václav Bělohradský. – Vodrážka mluví o druzích jinakosti a o tom, že nelze vystačit s dichotomií muže a ženy. - Básník Vodseďálek se při procházce v sadu staví proti androgynnímu pojetí lidské existence: polarita mezi mužem a ženou je velmi důležitá. – Ivan Vojnár konstatuje v Café Konvikt, že Sue Ellen zmizela. – Dlouhá cesta do Národní knihovny. Inženýr Soukup zkoumá věžní hodiny a vyznává se ze své lásky k prosté strojařině a mechanice. Šmoranc v regálech knihovny nachází svou knihu Děti periferie. – Profesor Bělohradský mluví o „planetární“ literatuře a národním státu, který odumírá. – Astrolog Messany, silueta na obloze. Populární astrolog odmítá Nostradamova proroctví konce světa; katastrofy se prý odehrávají uvnitř nás. Na lodi se baví s barmankou z Café Konvikt o lásce a o znameních zvěrokruhu. Básník Vodseďálek stále medituje o pohlavích a vypráví, jak byl zařazen do americké encyklopedie známých žen. – Intelektuál Šerý medituje na velké skládce o moci médií, která kradou duši. Konstatuje, že i Vojnár jej manipuluje. – Podle Dvorských má každá doba své. – Zatímco pan Čečil mluví v rozkvetlém sadu o starých a nemocných stromech, tančí tu při hudbě z magnetofonu vysoký mladík (Borek Tůma), který trpí maniodepresivními stavy. – Šerý se svěřuje se svými pocity z vlastních překladů Antonina Artauda, jenž je mu blízký pocity frustrace. – Majáles. „Kde domov můj“. Při majálesu zpívá jakýsi mladík hymnu na střeše auta. – Inženýr Soukup medituje o umělém slepenci Československa. Jemu by mnohem více vyhovovalo Rakousko-Uhersko. – Pátého května 1999. „Kolumbus nemyslel, ale konal“. František je se svou ženou Ivou v sadech. Mluví o tom, jak Kolumbus zradil Indiány. Manželka Mirka Vodrážky, také Iva, mluví mezi stromy o svém ztotožnění s Indiány. Prozrazuje své indiánské jméno. – Podle Bělohradského se musí změnit přístup ke světu chudých a bohatých. Je čas být na straně Indiánů. – Carmina femina. Oratorium ženské duše. Mirek Vodrážka jako klávesista, spolu se zpěvačkou a s nahou tanečnicí prezentuje v kostele své dílo. – Na skládce relativizuje Šerý pojmy kultura a naděje. – Osmého května 1999. Den osvobození od fašismu. Franta s Ivou tancují při dechovce v Kulturním domě Barikádníků (známé „Barče“). – Pan Šmoranc mluví o umělcích, kteří ho ovlivnili (Giraudeux, Joyce, Célin, beatnici). – Bělohradský se vrací k „planetární“ literatuře: možná ji představují knihy ze série Harmony nebo příručky Světové banky. – Manželé Dvorští s příbuznými zahajují práce na stavbě srubu. – V Café Konvikt čte Vojnár poznámky o potížích s natáčením. – Sue Ellen se vrací. Zcela proměněný Petr Maňas je teď manažerem vlastní agentury. Podle něj Sue Ellen momentálně „spí“. – Jedničky a nuly. Borek bubnuje u Vltavy na bubínek. – Podle Šerého, který se zastavil u dávno odstaveného vagonu, se člověk dnes kvůli počítačům proměňuje na jedničky a nuly. Ideály beatnictví dnes zdevalvovaly v baťůžkářství. – Pátého července 1999. Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na Velehradě se koná velká pouť. Stařenka v kroji odříkává Růženec božího milosrdenství. Mluví o všudypřítomnosti Boha. – Básník Vodseďálek v Petřínských sadech přemýšlí o Abrahámově nespravedlivém údělu. Konstatuje pak, že Bůh nakonec obětoval svého syna kvůli lidskému spasení. – Úplné zatmění. Na pláži tančí lidé, čekající při techno-hudbě na zatmění. – František seká trávu kosou a modlí se v prosté kapličce. – Mládež křepčí na pláži. – Sedlák vypaluje trávu. – Pan Šmoranc ukazuje místo u Botiče, jež se vztahuje ke vzpomínkám z jeho knížky. – Rozjímání. Podle Šmorance je sen základní hmotou surrealistů. – Bořek mluví o těžkých depresích kvůli zatmění a kvůli dlouhodobé nezaměstnanosti. – Astrolog Messany vzpomíná na svůj zážitek ze zatmění u Balatonu. – Na Václavském náměstí končí Marta Kubišová svou Modlitbou koncert 10 let poté. – Ivo Vodseďálek tvrdí, že si předělal známé Descartesovo heslo na „Dubito, ergo credo“ (Pochybuji, tedy věřím). – Sedmnáctého listopadu 1999. Deset let poté. Dva kluci Dvorských a potom i jejich rodiče se snaží mluvit o národě a o jeho historii. – Bělohradský hovoří o morálce národní tradice a o novém definování morálky v éře globalizace. – Ostříhaný a oholený Šerý, který přednáší na vysoké škole, přemýšlí v Café Konvikt před Vojnárem o tom, jak se mladá generace vyrovná s „kapitalismem“. Srovnává dnešek s kontextem roku 1968. – Kácení. Den díkůvzdání. Sadař Čečil proti své vůli kácí staré nemocné stromy. O jeden kmen je opřena žena se smutnýma očima, Yveta Shanfeldová, která žije ve Spojených státech, ale dojíždí do Čech. Chtěla by tu vydat svou poezii, psanou samozřejmě česky. – Pan Čečil ukazuje své dřevěné sochy, vyrobené z kmenů. V jedné z nich bude úl. – Nezadržitelné proudění dnů. Stará žena se sítí vrásek na obličeji (scenáristka a dramaturgyně Alena Munková) se netají svou skepsí k minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Každý rok je podle ní ztrátou. A změna století či tisíciletí v tom nehrají žádnou roli. Nejvíce jí vadí lidská přetvářka. – V Lucerně je opět velké silvestrovské veselí s kapelou Olympic. – Rodina Dvorských hrdě pózuje před malým srubem s názvem Mirka. Obyčejný sen se splnil. – Šerý v Café Konvikt mluví o systému a o nepřirozených vztazích ve společnosti. – František a Iva Ratajovi se procházejí v zasněžené petřínské stráni. – Loď s protagonisty se vzdaluje po Vltavě. -tbk-