Central Bus Station

Země původu

Česká republika

Copyright

2018

Rok výroby

2017—2018

Premiéra

21. 3. 2019

Minutáž

78 min

Kategorie

film

Žánr

reportáž, esej

Typologie

dokumentárnídistribučnístudentskýdlouhometrážní

Originální název

Central Bus Station

Český název

Central Bus Station

Anglický název

Central Bus Station

Anotace

Celovečerní autorský debut absolventa katedry střihu pražské FAMU Tomáše Elšíka Central Bus Station je ojedinělým projektem, který na sebe po právu strhává pozornost. Tvůrce přízračnou cestu po útrobách telavivského ústředního autobusového terminálu, který byl ještě nedávno s rozlohou 4,4 hektaru největším na světě (v roce 2010 byl předstižen nádražím Millennium Park Bus Depot v indickém Dillí), pojal jako metaforu současné izraelské reality. Předimenzované betonové monstrum architekta Rama Karmiho (1931–2013) je předmětem laické a odborné kritiky i proto, že neslouží původnímu záměru být zároveň velkorysým nákupním centrem. Je zpola pusté a zčásti zabydlené lidmi na okraji či přistěhovalci. Objekt svým zvláštním mikrosvětem uprostřed velkoměsta fascinuje levicově orientovaného Yonatana H. Mishala, který tu našel nový smysl existence. S „nitrem“ komplexu seznamuje turisty, jež provádí mezi fungujícími prostory a labyrintem „zapomenutých“ interiérů, kde panuje temnota a kde se není podle čeho orientovat. Odkrývá jim tajemství, která za mnoho let objevil, a poukazuje na zdejší zvláštnosti. Na bizarních místech se vykořeněný muž s izraelskými předky a komplikovaným vztahem k „pravlasti“ (do Izraele se vrátil s rodiči v době dospívání) pouští do existenciálních úvah o sobě samém i o problematické společnosti „venku“, nebo se vrací k soukromým událostem (rodinná historie, dětství, povinná vojenská služba atd.). I „vedlejší“ hrdinové jsou příznační pro toto místo: ozbrojená vojačka čekající na spoj, černošský uklízeč, imigrantka z Filipín a židovský intelektuál, potomek přeživších holocaust, který na nádraží buduje Muzeum jidiš. – Snímek zaujme vizuální formou a promyšleným střihem. Dějovou linkou prostupují horizontály a vertikály stavby, detaily architektonických prvků, záblesky světel na ponurém „pozadí“, roztodivné zvukové stopy či fragmenty dění, kolem nichž se jakoby mimochodem a na okraji zájmu míhají autobusové linky a pasažéři. Většina výpovědí je nasnímaná jako zvláštní stopa mimo obraz. Několik událostí dokumentují archivní záběry. – Snímek vznikl za přispění dok.incubator workshopu a byl prezentován na Docu talents na MFF v Karlových Varech. -kk-

Obsah

Yonatan H. Mishal se cítí být cizincem v zemi, kde se válčí, režim potlačuje demokracii, národ i menšiny jsou utlačovány, deportují se uprchlíci, denně se zabíjejí Palestinci a Židé zabírají jejich půdu. Nesouhlasí se systémem a současná společnost mu nedává „smysl“. Středobodem jeho života, pravým domovem, se mu stalo nádraží v Tel Avivu. – (Archiv) 17.8.1993. Na slavnostním uvedení do provozu dostane premiér země (Jicchak Rabin) zlatý klíč od největšího autobusového terminálu na světě (doposud vedl New York). Na areál dohlíží ochranka. – Nádražím fascinovaný Yonatan prozkoumává „vzrušující“ útroby stavby od roku 1999. Anonymní prostor je pro něj jediným místem v Izraeli, kam může zalézt a „zmizet“. – Budova na jihu města se začala stavět v roce 1967. Nebyla dlouho dokončena a vysávala veškeré finanční zdroje. Říkalo se jí „bílý slon“ (výraz pro vlastnictví něčeho, čeho se majitel nemůže vzdát, i když cena za vydržování převyšuje užitečnost této věci). – Yonatan provází zájemce po nádraží, jehož podoba byla záměrně koncipována též jako obrovské nákupní centrum, jemuž se však návštěvníci spíše vyhýbají. Procházejí civilizovanější polovinou objektu, druhá je dodnes opuštěná. Přechod hranice mezi „živým“ a „mrtvým“ prostorem Yonatan vnímá jako „tělesný zážitek“. Vybaven baterkou vede skupinu do tajemných temných chodeb. Přecházejí mezi patry, kde vedení nechalo odstranit informační tabule. Chybí zde denní světlo. Záměrem architekta byl vizuální chaos a koncept non-places for non-people (místo, kam jedinec směřuje, ale nemá tušení, kde je, protože to všude vypadá stejně), neboť když člověk ztratí smysl pro vlastní identitu, dá se s ním mnohem snáz manipulovat. – Yonatanovi se kdysi místo hnusilo. Jako většina lidí přišel, počkal na autobus a odjel pryč. – Cestující ozbrojená vojačka prochází davem. Všímá si rozdílů mezi lidmi různých kultur, které se v armádě smývají. Ve službě si zkorigovala vnímání společnosti. – Yonatan hodnotí strategii Izraele, jenž se dokáže vzepřít nepřátelům, ale budováním zdí rozděluje lidi, roste napětí a společnost se jednoho dne „zhroutí“ zevnitř. – Vojačka ani během jídla neodloží zbraň. – Yonatan se zastaví u bezpečnostních dveří; turisté hádají, že vedou do synagogy. Objevil je (za války v pásmu Gazy) a myslel, že vedou do skladu plynových masek, ale jsou vstupem do strategické řídící místnosti plné blikajících počítačů, telefonů a map Izraele, Tel Avivu a nádraží. – Vojačka posléze odjede autobusem. – Yonatan zmiňuje praktiky, o nichž se dozvěděl od pohraniční stráže, když spolupracoval s vojáky: pro výstrahu běžně zatýkali i nevinné příbuzné teroristů a při bourání domů teroristů vzaly za své i příbytky sousedů. – Yonatanova skupina míjí v zapáchajícím podzemí kutlochy „duchů“. – Učenec, sběratel a propagátor jidiš Mendy Cahan odemyká v průchodu nádraží své Muzeum jidiš (Yung Yiddish), kde jsou uloženy desetitisíce starožitných svazků. Sbírku buduje navzdory neutěšeným poměrům v naději na „uzdravení“ světa a pro zachování paměti. Yonatan tu klientům ukazuje výtisk, jehož autorem je jeho pradědeček Ber Borochov (1881–1917), jeden z nejvýznamnějších průkopníků studia jidiš na světě a zakladatel socialistického sionismu. Cahan mluví o předcích. Muzeem otřásá provoz autobusů. Správce se připravuje na veřejné scénické čtení a nasadí si masku klauna. Chytá protékající vodu z lijáku do kýblů. Z Belgie, kde žil, ho sem přivedla samota a sen založit nový domov. Zmatek autobusového nádraží přirovnává k nevyřešené otázce osadníků. – Představení se mění ve večírek. – Yonatanova skupina prochází další přízračná zákoutí, kde lezou švábi. Představitel brutalismu, architekt Ram Karmi (1931–2013) nemá prý toto „dílo“ uvedeno v životopisu. Developeři se domnívali, že projekt zafinancují prodejem obchodů soukromníkům. Jenže ti zjistili, že se do provozoven nedá ani dojít, firmu zažalovali a vyhráli odstupné. Společnost je chtěla vyplatit z prodeje objektu za cenu dluhu, ale o ten nikdo nemá zájem. – Z ponurého labyrintu vyvede Yonatan skupinu do pulzující „filipínské čtvrti“ v pasáži, kde mají místní i kostel. Jedno z bister provozuje mladá žena, která před sedmi lety přijela s vízem pečovatelky o seniory, aby finančně vypomohla vzdálené rodině. Teď je v Izraeli už pět let ilegálně a narodil se jí tu syn. – Yonatan se setkává s rivalitou mezi přistěhovalci. Ti dřívější (Filipínci) se těžko smiřují s dalšími vlnami imigrantů, pocházejícími zejména z Eritreje. Mylně se domnívají, že když vybudovali podniky, restaurace, kostely či komunitní centra, jsou lepší než ti, co přicházejí po nich. – Filipínka zavře bistro a jde za synkem. Pozoruje děti, které „v ulicích čtvrti“ společně cvičí. – Yonatanovi rodiče žili v Chicagu třináct let, než se vrátili do Izraele. Dorůstající syn se nemohl vyrovnat se ztrátou kamarádů, jazyka a kultury. Získal perspektivu uprchlíka: cítil se občanem Izraele, ale nikdy nebyl společností přijat. Je outsider. – Filipínci se v prostoru mezi obchody modlí. – První dveře, jež v „kopci betonu“ Yonatan kdysi otevřel, jej přesvědčily, že vstoupil do podivného „organismu“, kde lze mnohé odhalit. V opuštěných podivných interiérech, jejichž stěny zdobí množství maleb, mluví o představivosti, kterou chápe jako nosný sloup lidské existence. V „živé“ části ukazuje z výšky druhé patro, kde měla být čekárna pro masy cestujících. – Černošský uklízeč začíná šichtu s multikárou ve dvě ráno na venkovních rampách. Práci musí stihnout do čtyř, dokud nejezdí autobusy. Pokračuje uvnitř než otevřou obchody, pak projíždí spojovací chodby a sbírá odpad, každý den nejméně 17 hodin. Je tu ve dne v noci, případná otravná individua zpacifikuje. Byl tu i svědkem vraždy ženy. Vraha usvědčili díky jeho pomoci a záznamu z bezpečnostních kamer. Ve svém nouzovém příbytku žije s družkou. – Mishal během pochůzek kolem nádraží vidí chudobu, zanedbanost a prostituci. Po reakci jednoho inženýra si uvědomil, že okolím pohlcený areál nelze zbourat. Odhaduje, že by „rozebrání“ betonového kolosu trvalo čtyři roky. Má tak šanci, že tam bude provádět až do smrti. Přichází do míst, kde nikdo nebyl dvacet let. – Yonatan dorazí do rozsáhlých opuštěných toalet. Vzpomíná na službu v bojové jednotce. V Libanonu stál před těžkým rozhodnutím vydat rozkaz srovnat se zemí dům civilistů, odkud přicházel útok. Všichni zahynuli, ale v měřítku armády to byla pouhá „událost“. – Uklízeči je do zpěvu, končí mu šichta. Na multikáře veze setmělými chodbami Yonatana. Ten po skončení vojenské služby pracoval s dětmi uprchlíků, které mu nádraží ukázaly z jiné stránky. Chodily ve skautských uniformách, aby se vyhnuly problémům s policií. – Yonatan dojde do dalšího zapadlého koutu, kde na zemi leží mrtvé krysy. Z „jeskyně“ do noci vylétají netopýři, zatímco město pulzuje světly. Tvrdí, že si pamatuje své narození. Když přišel na svět, museli ho oživovat. Protože už byl jednou „mrtvý“, je připraven na všechno. – Pokud jedince pohltí autobusový terminál, získá místo, kde může být čímkoliv. -kk-

Poznámka

Věnováno památce režiséra Martina Dolenského (1970–2017).

Účinkují

Yonatan H. Mishal

Eden Bar

Mendy Cahan

Cynthia Koren /ž/

Andrew

Avisar Lev

Carmel Gat /ž/

Roy Edward Sharabi

Yael Izkovich

Maʹann

Kate Tambuyat /ž/

Prince Asante

Štáb a tvůrci

Původní filmový námět

Tomáš Elšík, Kristina Nedvědová

Dramaturg

Kristina Nedvědová, Ivo Trajkov, Pernille Bech Christensen /ž/

Zvuk

Dominik Dolejší (design zvuku), Šimon Herrmann (střih ruchů), Petr Kapeller (záznam ruchů)

Postprodukce

Kristýna Chalupová (koordinátorka), R.U.R. postprodukce (obraz), Michal Mocňák (R.U.R. postprodukce), Bystrouška – Studio B3 (zvuk)

Návrhy titulků

Přemysl Zajíček

Producent

Jitka Kotrlová (Frame Films)

Koproducent

Ondřej Šejnoha (Studio FAMU), Tomáš Šimon (Studio FAMU), Marek Jindra (Studio FAMU), Alena Prokopová (Studio FAMU), Michal Mocňák (R.U.R.), Petr Novák (Studio Bystrouška)

Vedoucí produkce

Shay Tova Govhary Saldis /ž/ (Izrael)

Asistent vedoucího produkce

Noemi Krausová

Výtvarná spolupráce

Přemysl Zajíček (grafický design)

Spolupráce

Guy Shachar (archivní záběry)

České podtitulky

Shoshi Hamet, Radek Novák, Aneta Fodorová

Hudba

Hudba

Dominik Dolejší, Simeon Hudec

Nahrál

skupina Meccaverius Society

Zpívá

Simeon Hudec, Štěpán Drtina, Jan Machovec, Vojtěch Žárský, Zuzana Bendová, Jakub Suchomel, Ilona Manasová, Papis Nyass, Princess Nathalie Roll, Yonatan H. Mishal, Mendy Cahan

Písně

Tears of White Elephant

I Wish for Better Title

Batʹs Weeping

Lokace

Izrael , Tel Aviv (Izrael ), Centrální autobusové nádraží /Tachana ha-merkazit chadaše šel Tel Aviv/ (Tel Aviv)

Produkční údaje

Originální název

Central Bus Station

Český název

Central Bus Station

Anglický název

Central Bus Station

Kategorie

film

Typologie

dokumentárnídistribučnístudentský

Žánr

reportáž, esej

Studentský film

5. ročníkKatedra střihové skladbyautorský

Země původu

Česká republika

Copyright

2018

Rok výroby

2017—2018

Premiéra

festivalová premiéra 8. 7. 2018 (53. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
festivalová premiéra 27. 10. 2018 (22. mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava)
distribuční premiéra 21. 3. 2019 /přístupné bez omezení/

Distribuční slogan

Izrael pod jednou střechou.

Výrobce

Frame Films, FAMU, Studio Bystrouška (koprodukce), R.U.R. (koprodukce)

Distribuce

Frame Films

Technické údaje

Délka

dlouhometrážní

Minutáž

78 min

Distribuční nosič

DCP 2-D

Poměr stran

1:2,39

Barva

černobílý

Zvuk

zvukový

Zvukový systém/formát

5.1, digitální zvuk

Verze

česká, anglická

Mluveno

anglicky, hebrejsky

Podtitulky

české

Úvodní/závěrečné titulky

anglické