Dokumentaristka Adéla Komrzý (nar. 1992), dcera zakladatele uznávaného postprodukčního studia UPP Víta Komrzýho, obhájila v září 2020 na Katedře dokumentární tvorby FAMU diplomovou práci s názvem Zobrazení fenoménu smrti a umírání v české dokumentární tvorbě, na niž navázala v absolventském časosběrném celovečerním snímku Jednotka intenzivního života. Těžce uchopitelné téma paliativní péče, jež boří historicky zažité paradigma o poslání medicíny (lékaři život zachraňují), vstoupilo do medicíny s rozvojem technologií, kdy se lidská existence dá díky sofistikovaným přístrojům, s podporou medikace i umělé výživy „donekonečna“ prodlužovat. Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu. Cílem této péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Průkopníci v oboru, MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D., a MUDr. Ondřej Kopecký založili v pražské Všeobecné fakultní nemocnici Kliniku paliativní medicíny 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice jako pilotní projekt. – Vedle funkce vedoucích lékařů se zkušení odborníci snaží obor rozvíjet a zpřesňovat jeho definici, a usilují o osvětu mezi profesionály, mediky a pacienty. Především však jako praktici usilují o „dobrý“ život nevyléčitelně nemocných, respektive o to, aby zbytek jejich života „stál za to“ a měl smysl. Kromě potřebné péče pacientům a jejich nejbližším poskytují lidskou oporu. V empaticky vedených intimních rozhovorech s pacienty hledají řešení s ohledem na jejich přání (hodnoty) a reflexi dosavadního života. Klienti kliniky mají nepříznivou prognózu, respektive neexistuje nebo nezabírá léčba, je tedy třeba vědět, za jakých okolností si představují případný „odchod na věčnost“ a jak jim jako odborníci mohou situaci ulehčit. Pacientům nic nevnucují, pracují vždy v týmu (paliatři spolupracují s psychology, nemocničními duchovními s odborníky napříč obory a tak dále). Každou otázku i následný postup pečlivě zvažují, vše musí být transparentní. – Autorce se navzdory „nepopulárnímu“ tématu podařilo natočit harmonickou, útěšnou, unikátní a především záslužnou sondu. Spolupracovala s výjimečnými osobnostmi jak na straně zdravotníků, kteří vrací do středu zájmu člověka a nikoliv pouze nemoc, tak pacientů. Tři roky sledovala Adéla Komrzý náročnou praxi, civilně nasnímala individuální příběhy mnohdy velmi statečných či pokorných těžce nemocných, postavených před „životní“ rozhodnutí, a každodenní rutinu lékařů s nekončícím sledem dilemat a vyhodnocením správných řešení. K těm patří i intimnější chvíle, zamyšlení, niterné hledání „odborné rovnováhy“, pochyby („očistná“ hra na violoncello během noční služby, rozvážné diskuse, relaxace). Aktivní dění na klinice oddělují statické záběry budovy a momentky z atmosféry interiérů (koutek kuřáků, zdobení stromečku a tak dále, spící pacienti na přístrojích), v nichž se na okamžik „zastaví neúprosný čas“. – Snímek vznikl za podpory nadačního fondu Abakus a ve spolupráci s dok.incubator, Institutem dokumentárního filmu (East Doc Platform – East Doc Forum 2020 a Czech Docs Coming Soon 2021), IDFA Summer School 2019, Docs in Progress Karlovy Vary 2020, IDF Delegation at DOK Leipzig 2020. Byl v srpnu 2021 uveden v soutěžní sekci Na východ od Západu na 55. mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech. -kk-
Moderní medicína a technologický vývoj 21. století umožňují lékařům prodlužovat lidský život i přes selhání základních životních funkcí. Před lékaři se tak otevírají medicínské i etické otázky, které nemají jednoznačná řešení. Ondřej Kopecký a Kateřina Rusinová založili první Kliniku paliativní medicíny v České republice s cílem naučit lékaře hledat na tyto otázky odpovědi spolu s pacienty. – Zdravotnice odečte z přístroje přesný čas úmrtí pacienta. Po nezbytných náležitostech (citlivé oznámení rodině, uzavření zdravotnické dokumentace) personál uloží tělo zemřelého do vaku. – Vedoucí lékař MUDr. Ondřej Kopecký seznamuje početnou skupinu mediků s případem sedmdesátiletého, doposud zdravého muže; skončil s vážným zápalem plic na dýchacím přístroji, při první diagnostice mu objevili plicní nádor a neví se, zda bude léčitelný. Lékař na studentech vyzvídá, jak by postupovali a zda by pacienta např. při zástavě srdce resuscitovali (on ne). V „seminárce“ se dále zamýšlí nad pojmem život a podstatou paliativní péče (všichni jejich pacienti zemřou, oni rozhodnou jak, respektive kdy jim „dovolí odejít“). Podstatou medicíny je zachraňovat život a díky technologickému pokroku lze nemocné udržovat dlouhodobě na přístrojích, ale je otázkou, zda je to „dobře“. Člověk by měl mít šanci zemřít důstojně a pokud možno s ohledem na svá „přání“. – Vážně nemocnému mladému muži (Jiří s lymfomem) se představuje za paliativní tým vedoucí lékařka MUDr. MgA. Kateřina Rusinová, Ph.D. (poprvé se setkali při urgentním nočním zákroku, kdy mu odsála vodu z hrudníku). Paliatrička klade důraz na informace a na orientaci nemocného v nich. Chce zjistit, co těžce snáší. Muž, profesí kuchař, byl doposud zvyklý na zápřah, vadí mu, že teď jen leží, není mu dobře, stýská se mu po dětech a nudí se. Lékařka navrhuje dát „jeho času tvar“; pacient s manželkou by rádi znali „horizont“ (prognózu). Možnost ambulantní léčby by je motivovala. Rozhovor lékařka pokládá za důležitý: Jiří měl o svém stavu informace, ale ona se dozvěděla, co ho konkrétně trápí. Nastínili si plán pro nejbližší budoucnost, včetně podpůrné péče, již mu oddělení může poskytnout. – Kopecký za přítomnosti kolegů rozmlouvá s letitou, doposud činorodou paní Královou. Ta odtuší, že navzdory snaze už nic nebude jako dřív. Stýská se jí po zemřelém manželovi. Není věřící a jako fyzička uvažuje „hmotně“. Na lékaři však vyzví, že je katolík a jeho žena protestantka. Odborník s kolegy analyzuje rozhovor (co stojí za to ještě z medicínského hlediska pro ženu udělat, přestože její očekávaní uzdravit se a pracovat na zahradě jsou nereálná). – S další pacientkou a za přítomnosti jejího manžela Kopecký probírá možnosti medicíny (díky mnoha přístrojům dokážou život prodlužovat a prodlužovat) ve snaze zjistit, co je pro ni ta správná cesta a co by chtěla ještě stihnout, pokud by byl její čas krátký. Lékař se ujistí, že si vyložil vše správně (pokud se stav ženy zhorší, nebude se bránit tomu, že život končí). – Vedoucí lékařka si vyslechne o pocitech medičky na stáži, která byla u rozhovoru s příbuznými umírající pacientky. Neumí jí odpovědět na otázku, jak se vyrovnává se stresem (když je nepřetržitě s lidmi na konci života). – Rusinová s Kopeckým diskutují o otázce medičky. Cílem jejich práce je život a aby byl čas před odchodem „na věčnost“ lidsky slušný. Sám okamžik smrti je i pro ně těžko popsatelný (pro každého znamená něco jiného: tajemství, napětí, očekávání, konec, rozplynutí a tak dále). – Kopecký je u nemocné, pro kterou neexistuje léčba. Ženě není dobře, doufá, že se stav zlepší, nechce nic řešit a plánovat. Bojují jenom o čas. – Odborníci diskutují o bariérách, znemožňujících rozvoj paliativní péče (malá medializace, špatná komunikace, malé povědomí pacientů, stigma konce). Obor musí změnit paradigma. – Rusinová jde za kuchařem. Vzpomínají na urgentní zákrok, při němž se viděli poprvé. Muž přibral, je nadšený z pobytu doma, cítí se dobře, rodina se semkla, chodí za ním kamarádi. Občasné deprese jsou podle paliatričky v pořádku. – Kopecký se zastaví u pana Lázničky, odkázaného na dýchací přístroj; muž nemůže mluvit a komunikuje přes tablet. Stařeček dá na názory lékaře; ten mu vysvětluje varianty „souboje mezi zlým a dobrým“. Pro pacienta je klíčové zemřít doma a ne, jak dlouho ještě bude žít. Tým u lůžka vystřídá manželka s dcerou. S těmi pak vedoucí lékař probírá (se svolením pacienta) jeho přání a prognózu. Ženy nejsou na situaci připravené. – Při noční službě Kopecký hraje na violoncello ve svém lékařském pokoji. Pan Láznička usíná další noc na nemocničním lůžku. – Rusinová telefonuje s příbuznou cizince po fatálním infarktu. Zvažuje, co „dobrého“ ještě jako doktorka může udělat, chce rodině s malými dětmi poskytnout „čas“ vstřebat drsnou realitu. Zjistí, že muži odumřel mozek. Je na přístrojích, lékařka má dilema, kdy ho prohlásit „za mrtvého“. – Kopecký s Rusinovou přednáší na semináři techniky správné komunikace (zdravotníci se musí zajímat kromě medicínských problémů o žebříček hodnot nevyléčitelně nemocných). S účastníky diskutují o předvedeném modelovém rozhovoru lékaře s maminkou těžce zraněné dcery (jedináčka), která patrně nepřežije. Odborník zvládl ve čtyřech minutách zpracovat matčiny emoce, a ta mu věří. – Kolegové z neurologie konzultují s Kopeckým další případ s nepříznivou prognózou. Paliatr diplomaticky připraví ženu, která si dělá starosti o syna, co s ním bude, až ona tady nebude, že situace se takto nevyvine (ona bude pozůstalá), na nemoc není léčba. Muž, profesí automechanik, už špatně mluví. Kolektiv se snaží zjistit, jak mohou ve vymezeném čase pomoci. On chce jít domů a nechat nemoci volný průběh. Vyloučí, že by si nechal odebrat vzorek mozkové tkáně na vyšetření. – Silvestr. Lékaři si o půlnoci připíjí šampaňským přímo na pokoji s lidmi na přístrojích. – Pacientka Jitka Kudrnová je na morfinu. Strojí se na svoji svatbu. Na závěr obřadu, konaném v nemocnici, Kopecký pronese ke svatebčanům obdivný přípitek. Po čase žena sotva mluví přes dýchací masku. Vedoucí lékař na její přání neoddalovat konec přivolá manžela a dceru. – Rusinová je přesvědčena, že závěr lidské existence je „velký kus života“. S Jirkovou mámou a sestrou si prohlíží fotografie z jeho posledních dnů, podle nich „odešel jako král“, obklopen milující rodinou. Příbuzné mluví o pocitech z období, kdy komunikovaly s paliatry; pomohla jim jejich lidskost... – V České republice stejně jako ve světě umírá 60–70 % lidí v nemocnicích. Přitom specializovaná paliativní péče je ve většině nemocnic nedostupná. Podle Světové zdravotnické organizace bude její globální potřeba nadále růst v důsledku stárnutí populace a rostoucí zátěže civilizačních chorob. – Náš obdiv patří Kateřině, Ondřejovi a celému paliativnímu týmu za úsilí, které věnují naplnění svého poslání a za lidskou i profesionální péči, kterou vnáší do nemocničního systému. Poděkování patří i všem pacientům a jejich rodinám, kteří nám umožnili být v jejich blízkosti v tak křehkých životních situacích. -kk-
Ve filmu byly použity ukázky České televize, z pořadu Jiří Bárta hraje Bachovy Suity pro violoncello (2015), ze seriálu Dabing Street 9. díl (2018) a z vysílání hlavní zpravodajské relace (2018).
Pavla Janoušková Kubečková, Klára Tasovská, Gesa Marten /ž/ (dramaturgická konzultace), Lucie Králová (dramaturgická konzultace), Jakub Wagner (dramaturgická konzultace)
Stanislav Adam, Adéla Komrzý /ž/, Jiří Málek, Jan Šípek
Karolína Čejková, Elvira Dul'skaya /ž/
Michaela Patríková (zvuk, záznam, střih a mix zvuku), Petr Kolev (záznam zvuku), Adéla Komrzý /ž/ (záznam zvuku), Daniela Vaníčková (záznam zvuku), Adam Voneš (záznam zvuku), David Titěra (mix zvuku), Bára Krobová (záznam postsynchronních ruchů), Ondřej Vomočil (střih postsynchronních ruchů)
Anneta Furdecká (supervize), UPP (obraz), Vít Komrzý (producent UPP), Ivo Marák (supervize UPP), Petr Hasalík (koordinátor UPP), Jakub Brychta (koordinátor UPP), Ladislav Hrbáček (koordinátor UPP), Soundsquare (zvuk), Pavel Rejholec (vedoucí studia Soundsquare), Jakub Sláma (produkce Soundsquare), Anna-Agáta Denzenová (produkce Soundsquare)
Kryštof Zelenka (výkonný producent UPP), Zdeněk Hala (výkonný producent ČT)
Pavla Janoušková Kubečková (nutprodukce), Tomáš Hrubý (nutprodukce), Věra Krincvajová (kreativní producentka ČT), Helena Uldrichová (vedoucí FC ČT), Ondřej Šejnoha (ředitel Studia FAMU), Vít Komrzý (UPP), Adéla Komrzý /ž/
Kateřina Šafaříková (nutprodukce), Míla Sliacká (nutprodukce), Táňa Říhová (nutprodukce), Michaela Kellerová (ČT), Lenka Medová (Studio FAMU)
Tomáš Šimon (Studio FAMU)
Vojtěch Komrzý
Martin Poláček (grafický design)
Martin Mareček, Jiří Konečný
Jakub Vlasák, Hana Janovská (dramaturgie)
Marek Mrkvička
Johann Sebastian Bach (Suity pro sólové violoncello), Elton Jerome Lodewyk (Forever in Love)
Praha, panoráma (Praha), Nové Město (Praha), Všeobecná fakultní nemocnice (Nové Město), Klinika paliativní medicíny /i interiér/ (Všeobecná fakultní nemocnice)
Jednotka intenzivního života
Jednotka intenzivního života
Intensive Life Unit
film
dokumentárnídistribučnístudentský
sociální, osvětový, časosběrný
5. ročníkKatedra dokumentární tvorbymagisterský
Česká republika
2021
2019—2021
festivalová premiéra 25. 8. 2021 (55. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary)
slavnostní premiéra 1. 9. 2021 (kina Lucerna a Světozor, Praha)
distribuční premiéra 2. 9. 2021 /nevhodné pro děti do 12 let/
„Co znamená život? Že srdce bije a plíce dýchají?“
nutprodukce, Česká televize, Filmové centrum (Česká televize), Studio FAMU, UPP, Adéla Komrzý
Státní fond kinematografie, Státní fond kinematografie (Program filmových pobídek)
nutprodukce, s.r.o., Česká televize, FAMU, Universal Production Partners, a.s., Adéla Komrzý
dlouhometrážní
77 min
DCP 2-D
1:1,85
barevný
zvukový
5.1, digitální zvuk
česká
česky, anglicky
české
české
Akce: 29. ročník Ceny České filmové a televizní akademie Český lev za rok 2021
2022
Praha / Česká republika
Český lev za nejlepší dokumentární film
Adéla Komrzýová
udělen 5. 3. 2022 v pražském Rudolfinu spolu s Pavlou Kubečkovou
Akce: 29. ročník Ceny České filmové a televizní akademie Český lev za rok 2021
2022
Praha / Česká republika
Český lev za nejlepší dokumentární film
Pavla Kubečková
udělen 5. 3. 2022 v pražském Rudolfinu spolu s Adélou Komrzýovou