Žalm

Staří židé se shromaždí v pražské Staronové synagoze, aby se zúčastnili mše. Muži sedí odděleně od žen. Po dobu bohoslužby oblékají zlatem prošívanou šálu a jsou zahloubáni do modliteb. Starý rabín řídí mši a předčítá ze žaltáře. Kantor zahajuje zpěv žalmů a chvalozpěvů, jeho hlas se rozléhá nevelkým prostranstvím synagogy. Mysl posluchačů se zahloubává a rozjímá o životě a smrti. Daleko od synagogy jsou pohřbeni tisíce mrtvých na starých židovských hřbitovech, dnes namnoze zapomenutých a opuštěných, ale přece svým způsobem krásných, především svou starobylostí. Ačkoliv je starodávný židovský hřbitov na Starém městě v těsné blízkosti rušného velkoměstského života, působí jeho tichá atmosféra ještě více protikladně. Také v synagoze panuje hluboký klid, přerývaný jen monotónními chvalozpěvy kantora. Starý rabín vystupuje k oltáři, aby vzal do ruky vzácné svitky modliteb – tóru, pečlivě zabalenou do vzácných textilií. Zvedá ji, aby s ní mohl obejít modlící se muže. Každý z nich se dotkne rukou svých rtů a tóry, aby naznačil, že líbáním vzdává úctu k starým tradicím a víře. Nejen v Praze jsou dosud rozesety různé židovské hřbitovy a hřbitůvky, které už jen zřídka kdo navštíví. Ale přece zde tyto hřbitůvky připomínají dobu dávno zašlou.