Siréna

Informační zprávy, 1947

Filmování Sirény se začalo s velkým risikem, neboť první filmovací den v exteriéru byl určen na 1. září. Byl to závod s časem a počasím. Očekávaný krásný podzim se nedostavil a série lijavců naháněla hrůzu filmařům, kteří měli více jak 50 % exteriérů. Vynaložili jsme největší úsilí, číhali na slunce jako kočka na myš a tak díky vždy pohotovému štábu Miloše Mastníka, jehož členové byli mými oddanými spolupracovníky, zásluhou obětavé spolupráce všech technických zaměstnanců se dílo v celku dokončilo. Byli jsme jako jedna rodina. Herci, kameramani, osvětlovači, štáb, zvukaři, ba i kladenské obecenstvo, účinkující ve filmu, se s námi sžilo, že nebylo mezi námi rozdílu.

Velkou zásluhu o pracovní nadšení si odnáší neúnavná Marie Majerová, která dojížděla za námi do svého milovaného Kladna s novináři, jichž zájem nás těšil a byl nám vzpruhou k další práci, když jsme někdy umdlévali, neboť jsme pracovali ve dne i v noci. (…) V jakém časovém tlaku jsme pracovali, charakterisuje to, že scény v Bacherově vile byly jednoho dne dokončeny a druhého dne spadlo všechno listí, takže několik záběrů, které jsem chtěl ještě natočit, musel jsem oželet. Totéž bylo při filmování Božího Těla, kde jsme pracovali za velmi svízelných okolností světelných, neboť motivy z doby, které přicházely pro záběr v úvahu, byly v nešťastném osvětlení. Za jakých okolností jsem natáčel scénu, kdy Hudcová nese dítě po haldě, ověřili si někteří novináři sami, neboť byli přítomni natáčení.

Že exteriéry byly v žádoucí době dokončeny, je největší zásluhou kameramana Jaroslava Tuzara, který svou velikou praksí, zkušenostmi, získanými v zahraničí, klidem, pohotovostí a uměleckým smyslem pro obraz byl mým věrným partnerem po celý film.

Pro Sirénu jsem si vyhledal (nechci říkat objevil) několik nových tváří, herců, kteří se vesměs osvědčili. Je to Josef Bek z olomoucké činohry, mladý temperamentní muž, nezatížený divadelností, který jistě v našem filmu nalezne hojného uplatnění, dále jeho kolega v angažmá Josef Benátský, který v roli starosty podává zajímavý výkon. Dále mladá brněnská herečka Naďa Mauerová v roli Růženy. V úloze Černé se velmi dobře uvádí Věra Kalendová z divadla V. a W. Nejradostnějším překvapením bude Pavla Suchá, děvčátko z Vinařic u Kladna, kterou jsem objevil (zde doslovně) při přehlídce kladenských ochotníků pro typy a kompars. Obstála již ve zkouškách a vyhrála to ve velké konkurenci děvčat z Dismanova dětského sboru a rozhlasu. Myslím, že její výkon bude radostným překvapením. Z dalších jmenuji ještě B. Machníka, J. Jančaříka a kladenskou ženu M. Houdkovou v úloze Zeithamlové. V hlavních úlohách našel jsem skvělé porozumění u Marie Vášové a Lídy Matouškové, obou hereček rozsáhlé citové škály. Rovněž s L. Boháčem, který se objeví v nezvyklé úloze, jsem si dobře rozuměl.

Informační zprávy 2, 1947, č. 6, s. 10.

Film a doba, 1983

Co ještě říci o Siréně? Je to sice dávno, ale zatím to nikdo nechtěl slyšet. Každý viděl a záviděl jen povrch. Pro mě Siréna nepředstavuje benátský triumf. Chtěl jsem docílit mnohem víc, nasměrovat český film. Neobešlo se to bez potíží. Hned na začátku jsem se rozcházel s autorkou v pojetí. Byla příliš zamilovaná do svého díla a nedovedla obrazové představy odpoutat od napsaného. Představovala si to jako socialistickou ilustraci. Já zastával názor, že film musí působit vlastními prostředky, jinak nepřesvědčí ani o té sociální pravdě. Musel jsem překonat vlastní, scenáristický prakticismus. Jen tak jsem mohl začít nově. Paní Majerová se zděsila, když jsem jí předložil asi pět stránek vytržených z její knihy a řekl, že to je libreto. – S tím chcete vystačit na celovečerní film? ptala se. Nesmí to být film, musí to být prásknutí bičem. Sociální atmosféra díla vyvolávala ve mně, proletáři rodem, emoce z dětství. Proto žádné upovídané dialogy, jalové prostřihy a spojovací můstky. Kvádry kladené na sebe jako kyklopské zdivo. S těmito záměry jsem vyhledal exteriéry a ladil dekorace. Vše muselo mít jednotný ráz, žádným detailem neporušený styl. Salón kapitalisty v kontrastu s bídou, která se zarývá nejen do žaludků, ale i do srdcí.

(…)

S herci jsme ve volných chvílích zkoušeli – a nejen text, toho bylo poměrně málo, ale rozebírali jsme psychologii postav, jejich vazby a fyzické jednání. Obklopil jsem film lidmi, o nichž jsem věděl, že se na ně mohu spolehnout. Krásně se pracovalo s velmi citlivou Marií Vášovou, která pochopila, že nejde o český film v běžném pojetí, že má vytvořit dělnickou ženu jako antickou postavu. Tragický zjev, který nese velké poslání. Scéna v hospodě, v níž se Hudec vyžívá ze zlosti, to byl malér. Autorka odešla uražena. Měla představu hospody v Motyčíně, kde havíři zvedají sklenice a zpívají jako v opeře. Usmířila se, až když viděla projekci. Odpustila mi za to, že jsem měsíc drezíroval smečku psů, aby se vrhali na stávkující. Také hudba se nesla tím směrem. E. F. Burian byl tenkrát zaměstnán tolika divadly, vymlouval se, že nemá kdy. Když pak viděl sestřižený film, řekl mi: „Chlape, kdes to vzal? To nejsou záběry, to jsou výkřiky… a ta matka se zastřelenou dcerkou, ta musí mít hudbu jak Parsifal!" Úspěch Sirény nedal spát. A jako na zavolání přišlo tažení proti formalismu. Bouřka byla v povětří a strhla se při premiéře mého dalšího filmu Kariéra. Jistý redaktor se postavil v čelo s celou partou a uspořádali štvanici. A nebyl to jen můj film, kterému mělo být vypáleno znamení hanby. Pustili se do poezie, do malířství, začaly neslavné spory, co je přednější, zda obsah nebo forma. Byl umlčován Franta Tichý… a přece byl znám příklad, který dal Majakovskij na přednášce v Devětsilu. Na otázku, zda obsah nebo forma, vzal sklenici s pivem a řekl: „Pivo – to je obsah. Sklenice – forma. Když je sklenice děravá, obsah jde k čertu!"

Film a doba 29, 1983, č. 10, s. 542–544.