Slavnosti sněženek

Režie:
Jiří Menzel
Rok:
1983

O filmu

Jiří Menzel natočil celkem šest filmů podle literárních předloh Bohumila Hrabala. Krátkometrážní Smrt pana Baltazara pro povídkový soubor Perličky na dně (1965), Ostře sledované vlaky (1966), Skřivánky na niti (1969), Postřižiny (1980), Slavnosti sněženek (1983) a Obsluhoval jsem anglického krále (2006). S výjimkou toho posledního se na všech scenáristicky podílel sám Hrabal, ve většině si i zahrál epizodní roli.

Menzelovy adaptace, zejména ty z osmdesátých let, se ze strany kritiků a znalců Hrabalova díla setkaly s výtkami, že spisovatelovo vrstevnaté dílo proměňují v banální pásmo lehko stravitelných bukolických obrazů, v nichž nehrají prim existenciální témata, ale laskavý humor. Toto zploštění, zaměření na dionýsovský rozměr bytí, lze ale z druhé strany vnímat i jako věrný odraz hodnotové orientace normalizační společnosti.

Ladění hrabalovských adaptací navíc odpovídá Menzelově senzibilitě, kterou dobře vystihla jeho explikace k Ostře sledovaným vlakům, citovaná ve filmařových pamětech Rozmarná léta (Praha: Slovart 2013, s. 147), kde mimo jiné píše „Každý z nás ví, že život je krutý a smutný. Je zbytečné to ukazovat ještě ve filmu. Prokažme svou statečnost tím, že se zlu dokážeme smát. V tom smíchu nehledejme cynismus, ale usmíření.“ 

V první polovině sedmdesátých let vycházely Hrabalovy knihy hlavně v samizdatu, například v edici Petlice, kterou v roce 1972 založil Ludvík Vaculík. Teprve roku 1976, po spisovatelovu tendenčním rozhovoru pro týdeník Tvorba, v němž Hrabal mj. pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ, začala být jeho literární produkce opět oficiálně vydávána, byť šlo zprvu převážně o výbory povídek. Navíc se musel podřizovat normalizační cenzuře.

Slavnosti sněženek poprvé vyšly v listopadu 1978 v edici Malá žatva nakladatelství Československý spisovatel. Hrabal knihu koncipoval jako koláž portrétů skutečných obyvatel chatové osady ve středočeském Kersku, kam sám unikal před velkoměstským ruchem. Oproti původnímu strojopisu z roku 1975 došlo k mnoha úpravám, několik povídek bylo na příkaz cenzury vyřazeno. Necenzurovaná verze vyšla teprve v rámci Sebraných spisů Bohumila Hrabala v Pražské imaginaci v roce 1993.

Film sestává z motivů převzatých z vícero povídek. Osu vyprávění tvoří děj povídky Hostina. Mnoho dalších motivů bylo převzato z povídky Leli. Za centrum dění ve filmu stejně jako v Hostině slouží pivnice Hájenka, kde se dennodenně scházejí sezónní rekreanti i kerští starousedlíci. Poklidný život obce, kde se až na drobné sousedské a partnerské neshody nic moc neděje, naruší až groteskní hon na kance a následný spor myslivců ze dvou sousedních vesnic, komu by měla připadnout trofej.

Podle vzpomínek Jiřího Menzela se vedení Čs. státního filmu kvůli vysokým nákladům zdráhalo zfilmoval již hotový scénář k Postřižinám. Narychlo proto s Hrabalem jako náhradu připravili ke zfilmování Slavnosti. Ani s nimi ale u ústředního ředitele Jiřího Purše nepochodili: „A když byl ten scénář hotovej, tak se toho lekli a řekli, že radši ty Postřižiny. Takže jsem je natočil a až teprve když měly Postřižiny velký úspěch, tak honem, honem že musí být zase další Hrabal“, vzpomíná Menzel.[1]

Film se natáčel od srpna do listopadu roku 1983 jednak přímo v Kersku, se zapojením tamějších neherců, jednak v pražských ateliérech. Scénu s divočákem natočil Menzel s kameramanem Jiřím Macákem na návsi obce Sluštice nedaleko Říčan. Při obsazování herců se Menzel spoléhal na interprety, kteří se mu osvědčili při dřívější spolupráci, třeba na Postřižinách.

Do role provozovatele hostince Ládi Nováka tak obsadil Jiřího Schmitzera, Jaromíru Hanzlíkovi nabídl roli Leliho. Filmový Leli vznikl spojením figur z dvou knižních povídek. Stejně se rodily i další postavy, které v sobě často slučují povahové vlastnosti a rysy hned několika knižních předobrazů.

Nejvýraznější part byl svěřen Rudolfu Hrušínskému, jehož pan Franc, propojující většinu epizod, vychází z povídky Mazánkův zázrak. Vedle známých herců se ve Slavnostech mihnou i Menzelovi režisérští kolegové Jiří Krejčík (Karel) a František Vláčil (starý myslivec). Bohumil Hrabal si střihl roličku muže vynášejícího žumpu.

Malou dramatičnost zápletky vyvažují anekdotické scény inspirované němými filmovými groteskami, prvky komunální satiry, nechávající vyniknout malost a provincionalismus postav, ale také tragické, sentimentální vyústění. Pakliže Hrabal v reportáži z natáčení mluvil o „zraňující baladě ze současnosti“, příp. „tragické komedii, která má svůj nadtext i podtext“, popisoval spíš ideální, nakonec nenaplněnou vizi díla.[2]

Tonální i myšlenkovou nevyrovnanost filmu, který podle kritiků kličkuje mezi novovlnovými formálními experimenty a nostalgickou lidovou komedií, dával Menzel za vinu ve spěchu vznikajícímu scénáři.[3] Ve snaze narychlo rehabilitovat Hrabala pro film podle něj literární podklad nebyl dotažený stejně jako například u Ostře sledovaných vlaků nebo Skřivánků na niti. U diváků se nicméně Slavnosti těšily a dodnes těší velké oblibě a stále jsou z nich citovány celé scény i jednotlivé, zlidovělé repliky, například „To zas bude v álejích nablito“.

Martin Šrajer


Poznámky:

[1] Eva Strusková, Základem komedie je rychlé tempo. Rozhovor s Jiřím Menzelem o filmu Postřižiny [online]. Filmový přehled, 2020 [cit. 13. 1. 2020]: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/zakladem-komedie-je-rychle-tempo-rozhovor-s-jirim-menzelem-o-filmu-postriziny

[2] Helena Hejčová, Slavnosti sněženek. Kino, č. 38 (31. 1.), 1984, s. 9.

[3] Eva Strusková, Základem komedie je rychlé tempo. Rozhovor s Jiřím Menzelem o filmu Postřižiny. Filmový přehled, 2020 [cit. 13. 1. 2020]: https://www.filmovyprehled.cz/cs/revue/detail/zakladem-komedie-je-rychle-tempo-rozhovor-s-jirim-menzelem-o-filmu-postriziny

Filmografické údaje

režie:
Jiří Menzel

scénář:
Bohumil Hrabal, Jiří Menzel

kamera:
Jiří Macák

hudba:
Jiří Šust

hrají:
Rudolf Hrušínský, Jaromír Hanzlík, Josef Somr, Petr Čepek, Miloslav Štibich, Petr Brukner, Rudolf Hrušínský ml., Eugen Jegorov a další.

Filmové studio Barrandov, 83 min.

Dobové ohlasy

„Autoři nekreslí život polabského venkova romantizujícími konturami, nemalují ho idylizujícími barvami, ale pozorují každodennost, vyjímají z ní situace, zahušťují a dobírají se k působivé nadsázce. Realitu však nedeformují. Naopak – daří se jim tímto způsobem kontrastovat konzumní malost a všeplatné hodnoty života.“

Jiří Tvrzník, Mladá fronta 40, 24. 2. 1984, č. 47, s. 4.

 

„Nevadilo by, kdybychom sledovali pouhé útržky reality, vždyť právě tak se dá dobře uplatnit humorný, láskyplný pohled na jednotlivé aktéry příběhu. Jenomže tyto útržky se ve Slavnosti sněženek opakují, často ve stále stejném rytmu, negradují a nevytvářejí ucelený pohled. Dialogy, jednotlivé scény se odvíjejí vně dramatického času, bezstarostnost postav a jejich vztah k životu nejsou blíže odůvodněny a určeny.“

Ivana Richterová, Tvorba, 1984, č. 22 (30. 5.), s. 10.

 

„Niekedy sa spomína potreba nielen zábavného, ale skôr oddychového filmu. Keď si vyjdete do prírody, nejdete sa zabaviť, ale skôr si chcete oddýchnuť. Práve preto by som označil Slavnosti sněženek ako dobrý príklad oddychového filmu, najmä pre toho diváka, ktorý nemá rád povrchnosť a plytkosť.“

Ivan Bonko, Pravda 65, 17. 2. 1984, č. 41, s. 5.

 

„Film je zaplněn řadou postav a figurek, snoubí se v něm poetično s realistickým popisem, stylizovaná nadsázka s humornou drobnokresbou, události veselé s událostmi smutnými. — Zvolený způsob vyprávění a nutná redukce literární předlohy někdy narážejí na určitá úskalí. To však podstatně nesnižuje kvalitu snímku, který je nenápadnou, ale působivou výpovědí o životě dnešních dnů.“

Tomáš Bartošek, Filmový přehled 1984, č. 1, s. 25.

Vizuály

Rozhovor s Bohumilem Hrabalem

Jak vypadala vaše spolupráce s Jiřím Menzelem na scénáři? Je srovnatelná s Postřižinami?

Je to ta samá variace, ale na různé téma. Nikdy to nejsem já, ale je to Jiří Menzel, který přijde s nápadem, co by chtěl z mých textů točit. Tak nějak to zraje jako dítě v těle matčině. Nejdřív si o tom vypravujeme v Kersku, pak Jiří přinese boďák, sestavu obrazů, jak by měly následovat. A já je obleču do filmové povídky, kterou mu předám, a ten mi ji za čas vrátí, když doplní obrazy nebo některé zpřehází už podle svého filmového pojetí. Pak se zase procházíme Kerskem a já pod dojmem Menzelova filmu znovu přepíšu ten filmový text, který zvolna narůstá ve filmový scénář. Když tak několikrát přepracuji filmový text, vždycky ale ve smyslu vidění režiséra, tak předáme scénář dramaturgovi, kterým je vždycky Václav Nývlt…

Oproti předloze došlo ve filmu i k posunu charakterů některých postav. Třeba na ženu a dceru pana France se režisér Menzel dívá o poznání méně shovívavě než vy… nebo filmový pan Leli je spojením dvou literárních figur… Bránil jste své hrdiny proti režisérově licenci, nebo jste ponechal na něm, jak s postavami naloží?

Já se vždycky divím, když Jiří přijde s nápadem, který posouvá charakter postav někam jinam, když si dovolí ten luxus, že spojí dvě postavy v jednu. Divím se, ale současně přemýšlím o tom posunu nebo přeskupení, vždycky ale myslím ne na literaturu, ale na budoucí film, a pak tomu přesunu přitakám, protože tak se s Jiřím znám, že mu vždycky jde o ozvláštnění, že experimentuje, že šťastně nastaví očko své imaginace. A pak už ty nové fragmenty určují celkové ssutí děje filmu a podle mne právě tyto přesuny a posuny jsou půvabem Menzelových filmů.

Troufáte si odhadnout, jakého diváka váš a Menzelův film zaujme a pobaví, koho bude nudit a koho třeba i rozhořčí?

Myslím, že Slavnosti sněženek zaujmou především mladé diváky. Postřižiny byly pohádkou ze starých časů, kdežto Slavnosti jsou zraňující baladou ze současnosti, je to tragická komedie, která má svůj nadtext i podtext a moralitu v příběhu Leliho, který se dovede obětovat pro kamarády… Myslím, že v tomhle filmu není pro nudu místo, je tady ale sdostatek prostoru pro pohoršení a rozhořčení některých puritánských členů Svazu zahrádkářů a myslivců. Ale co dělat? Bývalo takové rozhořčení diváků vizitkou dobré práce jak malířů, tak literátů, tak divadla, hudby i filmu. Ale dneska se takového rozhořčení lekám. Nemám už takové nervy… Ale co se dá dělat?

Zajímalo by mě, jak se tváří vaši kerští sousedé, když vešli do historie literatury a teď i filmu coby společenství více či méně praštěných podivínů?

Když jsem dal panu Francovi, tomu, o kterém je povídka Mazánkův zázrak, knížku Slavnosti sněženek, tak jsem trnul, co tomu asi tak řekne jeho rodina. A jednoho dne pan Franc vešel brankou, zvedl jsem se a přestal jsem být bledý, až když pan Franc došel k oknu, uklonil se mi obřadně kloboukem, který půjčil panu Hrušínskému, když hrál ve filmu pana France, a řekl: toho králíka, kterého dostanete za tu krásnou knížku, mám zabít hned, nebo až v sobotu? Oddechnul jsem si: až v sobotu…

Horší to bylo s povídkou o panu Limanovi. Do redakce přišli dva urostlí mladí muži, a když se vyptali na mne, tak zhruba řekli, že nechtějí nějaké odvolání, ale oni sami si se spisovatelem pohovoří z očí do očí, protože podle nich jsem jejich otce v povídce urazil. Uznal jsem, že na to ti dva obří synové mají právo, zrovna tak, jako já jsem měl právo napsat povídku tak, jak jsem ji napsal. A pro jistotu, abych vyhověl přání těch obrů, jsem do výboru z mých povídek nezařadil povídku o panu Limanovi, a ve filmu, kde je i jeho postava, jsme raději pana Limana nazvali panem Ulmanem… protože člověk nikdy neví…

Ve filmu jsou (až na motiv tragédie pana Leliho) pominuti všichni smutní hrdinové z povídek, více jsou zdůrazněny momenty humoru a ironie…

Jiří Menzel se rozhodl, že za základ celého filmu bude jen jedna povídka, a to Hostina. A ostatní povídky si vybere jenom ty, které vnitřně souvisejí s tragickým příběhem divokého kance, který je protagonista filmu číslo jedna. Myslím, že žánrově je tento film groteskou s tragickým podtextem, že ten film je ostře střihaná reportáž ze současnosti, že vychází z reality, realitou je živen, protože jedině to, co je evidentní, může uvést diváka v udivení a úžas. Tento film je zraňující humoreskou…

Zúčastnil jste se i natáčení filmu v Kersku. Co vás na něm nejvíc zajímalo?

Byl jsem při natáčení několikrát, a když jsem sledoval, jak nejen Jirka Menzel, ale celý jeho tým pracuje na filmu, byl jsem tím nakonec jako vždycky dojat i zděšen. Za nejkrásnější ale považuji při natáčení přítomnost čtyř dívek, mladých žen, které s ohromným zájmem několik dní za sychravého počasí sledovaly, jak pracuje režisér a jeho kameraman Jiří Macák, a chodily s celým štábem na oběd do Hájenky. A já se dozvěděl, že jedna z těch dívek není nikdo jiný, než nejmladší dcera Charlieho Chaplina, Anne. A ta Anna měla ve tváři všechno to krásné a lidské, co mne dojímalo na Charliem, a kdykoli jsem se na Annu zadíval, tak vždycky s tou samou láskou, jako jsem se dívával na jejího otce, který mi pomáhal svými groteskami s teskným podtextem žít… A tak se stala Múzou všech těch, kteří na tomto filmu v kerském polesí pracovali, stala se patronkou Slavností sněženek i jejich kmotřičkou…

 Plánujete s režisérem Menzelem ještě další společné filmové projekty?

Doufám, že zase jednoho dne se Jiří zjeví v Kersku a při procházce se mu zjasní oko a optá se mne s tím jeho smíchem, zda bych s ním opět nechtěl něco točit, že už má nápad, co…  A pak zase nastane ta naše hra, on mi bude nahrávat ty svoje míčky na stůl mé pokorné imaginace a já mu je budu vracet umazané o jeho připomínky… Ale zatím jen vyčkáváme, jak dopadnou Slavnosti sněženek u diváků, a když přijmou naši poetiku za svoji, tak ten souhlas snad bude pro nás odrazovým můstkem, abychom opět s něčím začali.

Příští měsíc oslavíte sedmdesát let na tomto světě. Změnil jste se za ta léta vy nebo váš vztah k lidem?

Můj život se láme na dvě fáze. Ta jedna je docela lyrická, to je čas, kdy jsem bydlel v nymburském pivovaře, kde jsme měli čtyři pokoje a já jsem byl student a mladý pán, který se oblékal, nosil kravatu a krásné boty, klobouk a jelenicové rukavice, kdy jsem psal lyrické básničky o tom, kterak se procházím městem, loukami, lesíky a podle řeky. Pak mi ale najednou došlo, že takhle nemohu žít, zastyděl jsem se a odstěhoval do Libně, do jedné místnosti, kde všechno bylo jen o jen moje. Ta změna prostředí, to je ta moje druhá fáze, ta, kterou již znají moji čtenáři. Miloval jsem tenhle čas surovou realitu, nacházel jsem v ní veškerou poetiku, krásné maloměsto jsem vyměnil za velkoměstský folklór. Tady v Libni jsem žil skoro čtvrt století, tady jsem se znovu narodil.

 

Helena Hejčová, Kino 39, 1984, č. 3 (31. 1.), s. 8–9.