Světáci

Režie:
Zdeněk Podskalský
Rok:
1969

O filmu

„Bylo to stejně hezký“, zní jedna z vět uzavírajících populární hudební komedii režiséra Zdeňka Podskalského a scenáristy Vratislava Blažka. Trojice fasádníků z venkova zosobňuje karikaturní extrakt společnosti poháněné touhou po zpříjemnění vlastních životů. Chtějí si užívat luxus, který mají během práce v Praze na dosah rukou. I kdyby kvůli tomu měli odbývat svou práci, lhát a podvádět manželky.

Jejich úvodní tažení nočním městem plným lákavých neonových světel začíná v ošuntělém sklepním podniku a končí v nóbl baru, kde se jim nechtě podaří založit požár. Do podobného prostředí zjevně nepatří, jsou v něm na obtíž. Zatím. Pánové Skopec, Prouza a Petrtýl totiž nejsou jen společensky neohrabaní, ale také učenliví a vytrvalí. Splynutí s pražskou smetánkou si stanovili jako svou metu. Při svém zúženém uvažování o ničem jiném nemluví.

K cíli se ubírají s větším nasazením, než s jakým plní své pracovní povinnosti. Ty přijímají s neskrývanou nevolí. Svými prioritami se liší od hrdinů budovatelských filmů. Svět, do něhož je to táhne, asociuje naopak prvorepublikové veselohry a melodramata. Z nich jako kdyby ostatně vystoupila postava emeritního profesora tance a společenské výchovy v podání Oldřicha Nového, jenž má společně s nově ušitými obleky zaručit, že dělnická třída rovněž zakusí blahobyt.

Také prokládání pohotových slovních výměn zpívanými pasážemi se staropražskými písničkami připomíná první zvukové filmy, jejichž atraktivitu zvyšovalo začleňování dobových šlágrů. Choreografie hudebních vsuvek má nicméně blíž k pozdějším muzikálům. Ve Světácích se tak nestřetávají jenom bohatí a chudí, ale i postavy a stylistické postupy z různých etap dějin české kinematografie. Film nešetří nikoho.

Budovatelé socialismu se projevují vychytralostí a malostí. Samolibý gentleman Oldřicha Nového se pak v závěru po boku příslušníka SNB škodolibě baví tím, jak se jeho svěřenci v restauraci znemožňují. Všechny poznatky, které jim předal, se zpětně jeví jako součást pomsty za to, že na něj v knihovně zaútočili v reakci na výzvu, aby se ztišili. Manipulativně a ziskuchtivě jedná také šatnářka Trčková, vdova po prvorepublikovém bankéři, která si přivydělává okrádáním záletných manželů.  

Kritika Blažka a Podskalského ale míří dál než k charakterovým nedostatkům snobů a dělníků. Od úvodního sestřihu záběrů poškozených světelných nápisů vidíme, že vadné je i prostředí. Chtějí-li do něj protagonisté zapadnout, nutně se sami musí začít chovat pokřiveně. Rovněž úkolem Skopce, Prouzy a Petrtýla je nahazování nové fasády. Třeba na dům, v němž provozuje své pokoutné podnikání Trčková. Pozlátko odvádí pozornost od amorálního jádra a řešení problémů.    

Ženatí dělníci kvůli svým omezeným životním perspektivám nejsou a zřejmě ani nikdy nebudou zcela spokojeni. Jiné společenské pozice ale mohou za daných poměrů dosáhnout leda s pomocí přetvářky. Vertikální sociální mobilita v daném systému není reálnou možností. Rovnost, spravedlnost a solidarita jsou tudíž v socialistickém Československu optikou tvůrců pouhá hesla, jejichž naplňování vzhledem k hodnotové orientaci celku už ani nikdo nepředstírá. 

Scénář ke Světákům napsal Blažek během uvolněné atmosféry pražského jara. Postavu profesora zamýšlel od začátku pro Oldřicha Nového. Proto také minulost učeného muže nápadně připomíná kariéru prvorepublikové filmové hvězdy. Natáčení v barrandovských ateliérech začalo na podzim 1968, po Blažkově emigraci do Německa. Premiéra v českých kinech proběhla kvůli následným otřesům ve vedení československé filmové výroby skoro o rok později.

Není tudíž pravdivá zvěst, že film spojující pygmalionský motiv s třídní satirou skončil v trezoru. S takřka třemi miliony návštěvníků se naopak stal největším diváckým hitem roku 1969. Velký podíl na úspěchu mělo vedle svižného rytmu a trefných replik zářivé herecké obsazení. S rolemi fasádníků se bezproblémově sžili Jiří Sovák, Vlastimil Brodský a Jan Libíček. Jejich ženské protějšky, karikatury koketních lehkých žen, pak ztvárnily Jiřina Jirásková, Iva Janžurová a Jiřina Bohdalová.

Sovák svými nápady přispěl ještě do scénáře. Všichni herci pak měli prostor vylepšit své výkony improvizováním. Tomu je podřízen i styl snímání. Delší širokoúhlé záběry kameramana Františka Valerta zpravidla čelně sledují alespoň tři herce nebo herečky naráz. Dynamiku těmto statickým výjevům s velkou hloubkou ostrosti dodává vedle dialogů pohyb postav prostorem. Jejich pozice v záběru se mění podle toho, komu zrovna patří hlavní slovo. Přestože přecházení herců mezi předním a zadním plánem obrazu, krajem a středem záběru působí spontánně, při pozorném sledování vykazuje podobnou promyšlenost jako choreografie muzikálových scén.

Věty na sebe navazují podle toho, jak je naše pozornost vedena od jednoho mluvčího k dalšímu. V nejlepších scénách je pak akce rozehrána ve více plánech zároveň. Během závěrečného setkání si například Petrtýl v popředí vidličkou neohrabaně nabírá kus žvance, zatímco Prouza v pozadí blábolí o UFO. Při takovém pojetí prostoru je jen ojediněle nutné střihnout z celku na detail. Ten obvykle přináší nové podněty ke konverzaci či pointu vtipu. Například když je nám přiblížen portrét visící na zdi, abychom viděli, že nezachycuje zesnulého manžela ovdovělé šatnářky, jak se domnívá Petrtýl, nýbrž Bedřicha Smetanu.

Poté, co film pásmem volně provázaných, na paralelách mezi oběma trojicemi založených humorných scének představí všechny mužské i ženské postavy, eskaluje závěrečným setkáním. Tři venkovští balíci se domnívají, že mají tu čest se třemi emancipovanými pražskými intelektuálkami. Ve skutečnosti s nimi sedí u stolu bývalá modelka nebo uklízečka. Navzájem se snaží okouzlit několika namemorovanými fakty o literatuře, malířství či astrofyzice. Neustále ale vypadávají z rolí, komolí naučené fráze a jejich zacyklené hovory se nikam neposunují.

„Nám totiž není nic cizího lidský“, pronáší například sebevědomě Skopec. Dámy, jejichž sečtělost je rovněž jen předstíraná, ale nic neregistrují. Ve společnosti zaměřené na rychlé uspokojení potřeb, ne na hlubší porozumění (jedno komu nebo čemu), není důležitý obsah slov a charakter člověka, nýbrž to, jak se kdo jeví navenek, jak dobře ovládá pravidla společenské přetvářky. Za svou faleš, povrchnost a vypočítavost sice všech šest nešťastníků zaplatí rozbitými hlavami a polámanými končetinami, ale v úvodu citovaná věta, která úsměvné podívané dává trpkou tečku, nenasvědčuje, že by si ze své zkušenosti vzali nějaké ponaučení a pochopili, že tudy cesta ke štěstí nevede.

Filmografické údaje

režie:
Zdeněk Podskalský

scénář:
Vratislav Blažek

kamera:
František Valert

hudba:
Evžen Illín, Vlastimil Hála

hrají:
Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Jan Libíček, Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková, Iva Janžurová, Jiřina Šejbalová, Oldřich Nový a další

Filmové studio Barrandov, 103 min.

Dobové ohlasy

„Autoři filmu rozvedli pygmalionovský motiv v zcela nezvyklé šíři a nechali ho vyústit v bujný mumraj vtipných nápadů, slovní i situační komiky. Režisér Podskalský má hodně zkušeností ve veseloherním žánru a především si dovede vybrat herce. Trojice jeho světáků Brodský – Sovák – Libíček, doplněná trojicí lehkých slečen, z nichž se snaží stará kuplířka udělat ,dámyʻ (v podání Jiřiny Jiráskové, lvy Janžurové a Jiřiny Bohdalové), mu dovolila rozvinout bohatou škálu komediálního umění, které většinu diváků skutečně pobaví.“

Luboš Bartošek, Filmový přehled 1969, č. 33 (12. 9.)

 

„Zdá se mi, že tu prostě režisér měl velkou příležitost vytvořit gogolovskou komedii, a že ji proměnil v estrádní filmovou podívanou. Nikoli ke škodě diváků, nikoli v neprospěch zábavy, ale ke škodě a v neprospěch umění. Co dělat? Nezbývá než na komedii tohoto typu zase čekat, jako jsme už v dějinách našeho uměni čekali tolikrát. Zatím se můžeme se Světáky docela upřímně bavit a smát, protože je čemu se smát. Díky především výbornému komediálnímu triu v podobě Jiřího Sováka, Vlastimila Brodského a Jana Libíčka, kteří dali svým typům, co jejich jest, totiž všechnu nafouklou malost a prostoduchou přihlouplost, která v konfrontaci s velkými sny je neodolatelně komická.“

Gustav Francl, Kino 24, 1969, č. 21, s. 12.

 

„Šarmantní zábavný film z československého pražského jara, inscenovaný v komediantské tradici a ve svých nejlepších momentech připomínající Lubitsche.“

E. L., Annabelle, 2. 6. 1971.

Vizuály

Rozhovor se Zdeňkem Podskalským

Je příjemné dělat v Čechách filmové komedie?

Těžko říct. Příjemné proto, že jsem si už jako dítě vzal do hlavy – v době, kdy jsem u nás na vsi pořádal estrády s místním dosahem –, že budu bavit publikum, a dosud mne to baví; proto snáším ústrky i průšvihy. Ale kdybych měl odpovědět pravdivě, tedy: Nejtěžší je to právě u nás – v Čechách. Mám pocit, že náš milovaný národ má maličkou chybu: je háklivý na legraci, která se ho dotýká. Když se objeví v komedii třeba truhlář, který kvůli tomu, aby bylo veselo, zakopne, okamžitě se ozve truhlářské ústředí, jak si to zaslouží zrovna truhláři, když přece zakopávají a padají i jiní řemeslníci.

Ve Světácích přijdou tři hlavní hrdinové do bytu dámy (hrála ji paní Šejbalová), kde nad piánem visí portrét muže. Ten, kterého hraje Jiří Sovák, se zeptá: „To je váš nebožtík? Nikoliv, to je Bedřich Smetana.“ – Stará anekdota; s jiným jménem byla už tištěna někdy dávno v Humoristických listech. Dostal jsem vážný přípis z Muzea Bedřicha Smetany, že jistě sám uznám, jak je nedůstojné dělat si legraci z velikána naši kultury.

Váš první film – pochopitelní hned komediální – se jmenuje V pátek ráno. Dlouho se nehrál a tak víme pouze, že je krátký.

 Když jsem se vrátil z aspirantury, byl jsem krátkou dobu v televizi, kde jsem dělal nějaké pořady včetně silvestrovského. Přešel jsem na Barrandov a tam jsem v roce 1957 natočil zkušební povídku, dnes bychom mohli říct z rodu bakalářských příběhů. Dva rodiče a tři děti mají vypracovaný složitý organismus ranní toalety, aby si vzájemně nepřekáželi; každý totiž odchází a večer přichází v jinou dobu. Důležitou roli hrál vlčák, který z celé rodiny měl nejvíc času, proto se dokonale adaptoval na provoz. Bylo to chytré zvíře. Pointu filmu si však nepamatuji.

Hrál se jako předfilm a kritici psali (kupodivu se tehdy shodli), že je lepší, než celovečerní film, který po něm následoval.

Pravý opak nastal, když jsem natočil první celovečerní film Mezi nebem a zemí. Zase se všichni shodli, ale v tom, že je mnohem horší, než krátký film, po němž následoval. Měli jsme touhu dát tam všechno. Film měl proto moc motivů, které diváci nebyli schopni dát si dohromady. Chyběl celkový tah; fórky šly jeden za druhým, bez pevného řádu. To se podařilo až při Bílé paní.

Spoluautorem scénáře filmu Mezi nebem a zemí je hlavní protagonista Vlastimil Brodský. Ani u nás se nestává často, aby herec psal scénář komedie spolu s režisérem. Můžete to vysvětlit?

Naše spojenectví vzniklo už v čase, kdy jsem nastoupil do televize. Moc mne mrzí, že pořady a inscenace, které jsme tehdy dělali s Brodským a taky se Sovákem, nejsou zachovány, neboť ještě nebylo záznamové zařízení. Existuje malý kousíček něčeho, co se filmovalo. Opájel jsem se iluzí, že z těchto dvou komediálních herců udělám komickou dvojici. S Brodským jsme si řekli, že se sami pokusíme něco komediálního napsat v tradici české komedie, jak ji dělal především Martin Frič. Na staré téma pána, který si myslí, že musí brzy zemřít, proto se přestane bát, jsme si vymýšleli situace a gagy.

Další společné plány jste neměli? 

Film neměl úspěch; přiznali jsme, že se vloudily chybičky, a už jsme v tomto úsilí nepokračovali. Brodský společně se Sovákem však v mých filmech hráli dál. Hned v dalším, který byl natočen v roce 1959 a jmenuje se Kam čert nemůže.

Tomuto filmu se říkalo „z krému na boty do Cannes“. Nápad byl otřelý; faustovský motiv se opakovaně objevuje ve všech možných žánrech. Točili jsme dle poetických nápadů obou autorů a ukázalo se, že to nejde. Natáčení bylo přerušeno. Tehdy pomohl Elmar Klos, především nápadem, že je nutné příběh stáhnout „dolů“ do reálné podoby a dále tím, že mladá ďáblice je dcerou kastelána na hradu Pernštejně, a proto je tudíž logické, že podivného vědce, kterého miluje, táhne na ten hrad, kde to zná.

I v následujícím filmu, který se jmenuje Spadla s měsíce, hráli Vlastimil Brodský s Jiřím Sovákem postavy venkovanů.

Už jako divadelní herec mne Sovák zaujal a zalíbil se mi schopností svérázně hrát obyčejného člověka. A človíček z lidu, to byl v tehdejším pohledu venkovan. Totéž platí o Brodském. Stále jsem totiž snil svůj velký sen o komické dvojici. Oni dva se mohli stát díky svému talentu světovou komickou dvojicí. Ale kdyby tak díky autorům měli co hrát! Byli vzácně obdarováni: dokonale věcnou reakcí na absurdní situaci. Nebo ještě jinak: jejich zvláštní přemýšlivost o absurdních věcech, která byla zdrojem neobyčejné komičnosti, se blížila té, kterou měli kupříkladu Laurel a Hardy.

Ve vašich komediích je hodně duchařství, nadpřirozených bytostí a sil, což při styku – či lépe, při nárazu – s realitou vyvolává komický účin. Je to náhoda?

Náhoda to není. Nadpřirozené prvky se objevovaly v komedii vždycky. To vyplývá z charakteru klasických zákonitostí žánru. Prvky nadpřirozené postavy nacházíme ve fraškách, ale i v bramborovém či pimprlovém divadle. V žánru lehké komedie gradují komediální děj. Jak často se například vyskytuje záhrobí, pochopitelně v zlehčujícím vztahu, v komediích Reného Claira! Kdyby na mne někdo uhodil, abych okamžitě prozradil nejoblíbenější film, bez přemýšlení a rozmýšlení: je to trvale Clairova Krásná čarodějka.

Říkáte žánr lehké komedie. Ale nadpřirozené bytosti se s lehkostí nočního přízraku pohybují i v Bílé paní, a to je přece řádná satira.

Prosím vás, fraška přece vždycky narážela na společenské poměry. Kdo byl v ní většinou zesměšňován? Klérus, hloupí šlechtici a další postavy, které lidový divák dobře znal, protože s nimi neměl ty nejlepší zkušenosti.

I to nejobyčejnější bramborové divadlo bylo, jak bychom dnes řekli, společenskou satirou. Frašky produkované na náměstí pro pobavení lidu, to nebyly bakalářské příběhy, to nikdy! V měšťácké frašce se pouze pozměnila typologie postav; už ne hradní pán, ale třeba přitroublý kupec.            

Podle filmografického soupisu se jmenoval další film Světáci.

Měl jsem původně režírovat Starce na chmelu, ale přiznám se, že se mi scénář strašně nelíbil. Kvůli tématu; jsem alergický na příběhy mladých lidí sbírajících chmelové šišky. Mé skeptické povaze je cizí poezie pivních lásek. Psali jsme tedy s autorem společně jiný scénář. Dokonce jsme odjeli tvořit za Prahu do ticha přírody. Každý den dodal nové náměty a vždycky jiné. Scénář nepokračoval; měl však devatenáct začátků.

Poslední úpravy Světáků jsem už dělal sám. Vidíte, zase je v tom dvojice Brodský – Sovák. Teď si uvědomuji, jak jsem na nich trval. Doplnil je Jan Libíček. To byl herec, za kterého stále není náhrada.

 

Pavel Taussig

 

Film a doba, 1986, č. 5, s. 273–276