Alexej Batalov

herec, pedagog, malíř, režisér

Datum narození

20.11.1928

Místo narození

Vladimir, Sovětský svaz

Datum úmrtí

15.06.2017

Místo úmrtí

Moskva, Rusko

Alternativní jména

Alexej Vladimirovič Batalov (rodné jméno)

Životopis

ALEXEJ BATALOV (vlastním jménem Alexej Vladimirovič Batalov, nar. 20. 11. 1928, Vladimir, Vladimirská oblast, Rusko – zem. 15. 6. 2017, Moskva, na následky operace zlomeniny krčku stehenní kosti) pocházel z herecké rodiny Vladimira Batalova a Niny Olševské. Jeho strýcem byl známý herec Nikolaj Batalov. Po rozvodu se matka provdala za spisovatele a scenáristu Viktora Ardova a Alexej žil s nimi. Rodinnými přáteli byli básnířka Anna Achmatovová, Michail Bulgakov, Michail Zoščenko nebo Boris Pasternak. Při válečné evakuaci do Bugulmy v Tatarské republice začal Alexej hrát v místním divadle. Po návratu do Moskvy absolvoval Studio MCHAT (1950) a po třech letech vojenské služby v armádním divadle v MCHAT rovněž hrál (1953–1956). Pak se však rozhodl pro filmovou dráhu. Poprvé se v kinech objevil ve snímku Zoja (1944). Významné příležitosti mu poskytl Josif Chejfic, v jehož filmech ztělesňoval hlavní role. Za snímek Velká rodina získal s dalšími kolegy Cenu za herecké obsazení na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes 1955. Mezinárodní veřejnost na sebe upozornil rolí Borise v legendárním snímku Jeřábi táhnou. Další velkou příležitostí byla postava fyzika Ježova v dramatu Devět dní jednoho roku. Po letech se k vrcholům jeho tvorby zařadil i sympatický, charakterní Goša v oscarovém melodramatu Moskva slzám nevěří. Objevil se též v bulharském seriálu Izgori, za da svetiš (1975, Tajná fronta; r. Nedelčo Černev – TV). Kromě hraní samostatně režíroval adaptaci Gogolova Pláště a koprodukční sovětsko-český přepis Dostojevského Hráče. Režijně se podílel i na pohádce O princi se železným srdcem. Své role – především v adaptacích literární klasiky – si pečlivě vybíral. Od 70. let se věnoval pedagogické činnosti na Hereckém oddělení VGIK, kde byl v letech 1975–2005 děkanem. Vyučoval i v USA a v Kanadě. Významná byla i jeho práce pro rozhlas. Je autorem knih Dialogi v antraktě (Dialogy o přestávce, 1975) a Suďba i remeslo (Osud a řemeslo, 1984). Byl také amatérským malířem. Za svou činnost obdržel vysoká sovětská vyznamenání a po rozpadu Sovětského svazu také Cenu Nika za celoživotní tvorbu (2002), Státní cenu Ruské federace (2005) a Cenu za celoživotní tvorbu na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 2007. V březnu 2014 ostudně podpořil prezidenta a diktátora Vladimira Putina v souvislosti s protiprávní vojenskou intervencí na Ukrajině a Krymu. Jeho dcera z druhého manželství s cirkusovou artistkou romského původu Gitanou Leontěnkovou, Marija Batalovová (nar. 1968), je od narození postižená, nicméně vystudovala VGIK a píše knihy a scénáře. – Filmografie: (herec) Zoja (1944, Zoja; r. Lev Arnštam), Velká rodina (1955, Bolšaja semja; r. Josif Chejfic), Matka (1956, Mať; r. Mark Donskoj), Rumjancevův případ (1956, Dělo Rumjanceva; r. Josif Chejfic), Jeřábi táhnou (1957, Leťat žuravli; r. Michail Kalatozov), Můj nejdražší (1958, Dorogoj moj čelovek; r. Josif Chejfic), Dáma s psíčkem (1960, Dama s sobačkoj; r. Josif Chejfic), Devět dní jednoho roku (1961, Děvjať dněj odnogo goda; r. Michail Romm), Den štěstí (1963, Děň ščasťa; r. Iosif Chejfic), Svet daljokoj zvezdy (1965, Svět daleké hvězdy; r. Ivan Pyrjev), V městečku S (1966, V gorodě S; r. Josif Chejfic), Sedmoj sputnik (1967, Sedmý sputnik; r. Alexej German), Živá mrtvola (1968, Živoj trup; r. Vladimir Vengerov), Pozor, želva! (1970, Vnimanije, čerepacha!; r. Rolan Bykov), Útěk (1970, Beg; r. Alexandr Alov, Vladimin Naumov), Krasnyj diplomat. Stranicy žizni Leonida Krasina (1971, Rudý diplomat; r. Semjon Aranovič – TV), Není návratu (1973, Vozvrota nět; r. Alexej Saltykov), Pjotr Martynovič i gody bolšoj žizni (1974, Pjotr Martynovič a roky velkého života; r. Nikita Orlov), Rikki-Tikki-Tavi (1975; r. Alexandr Zguridi), Hvězda kouzelného štěstí (1975, Zvezda plenitelnogo ščasťa; r. Vladimir Motyl), Čisto anglijskoje ubijstvo (1975, Ryze anglická vražda; r. Samson Samsonov), Moskva slzám nevěří (1979, Moskva slezam ně verit; r. Vladimir Meňšov), Pozdnaja vstreča (1979, Pozdní setkání; r. Vladimir Šreděl – TV), Rychlost (1983, Skorosť; r. Dmitrij Svetozarov), Vremja otdycha s subboty do ponědělnika (1984, Čas oddechu od soboty do pondělí; r. Igor Talankin), Dosje čeloveka v merceděse (1986, Spis muže z mercedesu; r. Georgij Nikolajenko), Zontik dlja novobračnych (1986, Deštník pro novomanžele; r. Rodion Nachapetov), anim. f. Priključenija pingviňonka Lolo (1988, Dobrodružství tučňáků; r. Gennadij Sokolskij; hlas – TV), Pochorony Stalina (1990, Stalinův pohřeb; r. Jevgenij Jevtušenko – TV), Poltěrgejst-90 (1991, Poltergeist-90; r. Stanislav Semernin, Boris Zagrjažskij), Vernyj Ruslan (TV–1992, Věrný Ruslan; r. Vladimir Bystrjakov), Pervaja ljubov (1995, První láska; r. Roman Balajan), Maleňkaja princessa (1997, Malá princezna; r. Vladimir Grammatikov; hlas), Daleko od Sanset bulvara (2005, Daleko od Sunset Boulevardu; r. Igor Minajev), Karnavalnaja noč-2, ili 50 let spusťa (2006, Karnevalová noc 2 aneb O 50 let později; r. Eldar Rjazanov); (režie, není-li uvedeno jinak) Šiněl (1959, Plášť; + herec), O princi se železným srdcem (1966, Tri tolsťaka; spol. r. Josif Šapiro; + spol. sc., herec – V), Hráč (1972, Igrok). -tbk-

Filmografie

Hráč

1972

Režie