Člověk je svázaný se svým tělem, které je nám „dáno jiným způsobem než všechny ostatní věci. První nápadný moment spočívá v tom, že zprvu se nám naše tělo jeví jako jeden z předmětů vnímání, ale to se brzy ukáže jako klamné; neboť narozdíl od věcí, které můžeme pozorovat ze všech stran, sebe samé nemůžeme nikdy vidět vcelku. Chybí možnost odstupu, která je rozhodující pro celkové empirické uchopení – to je zvláštnost našeho těla.“[1] Ve filmu Jaroslava Papouška z roku 1968 Nejkrásnější věk pan Hanzlík stojí modelem v sochařském ateliéru na Akademii výtvarných umění. Prohlíží několikanásobné sochařské ztvárnění své hlavy a uvědomuje si, že poprvé může část svého těla vidět v prostoru a zvnějšku. Přemýšlí při tom o konečnosti svého těla: „V zrcadle to člověku tak nepřijde, ale na tom vašem díle vidím, jak si mě ta smrt připravuje.“ Existenciální prožitek pana Hanzlíka nepochopí jeden ze studentů pracujících v ateliéru a přechází ho banální odpovědí.

Ve filmu dále sledujeme skupinu několika uchazečů o práci modela, kteří postávají na chodbě před sochařským ateliérem. Všichni očekávají příchod asistenta katedry, ten si vždy jejich těla prohlíží zkoumavým pohledem a vybírá jen ta, která se mu zrovna hodí pro potřeby výuky. Muži si čekání krátí tím, že hovoří o svých tělech a porovnávají je. Udělují si rady na zaručené recepty, díky kterým se lze vyhnout tomu, co považují za ztrátu mužnosti. O zesnulých známých prohlašují, že to stejně nebyli „hřebci“, a také litují své impotence: „Člověk vypadá jako chlap a už stojí za prd.“ V závěru jeden z nich ostatním potvrzuje svou tělesnou kondici tím, že na chodbě předvede stojku na rukou.

„Identitu zdatného, schopného a způsobilého subjektu je nutné neustále performativně ustavovat, opakovaně a donekonečna naplňovat. Přesto zůstává neudržitelným cílem – nakonec nás, proklamovaně nepostižené a způsobilé, naše tělesnost či racionalita zradí, a to nejenom pro lidskou smrtelnost, ale také proto, že normativní nároky ideologie zdraví a způsobilosti jsou z podstaty nedosažitelné a zraňující.“[2]

Film ukazuje, jak to vypadá, když se umělecká tvorba nadřadí tělesným potřebám a těla jednotlivců přestanou být respektována. Pokud pan Hanzlík při sezení modelem usne, studenti si ho dobírají. Otáčejí jeho spícím tělem na podstavci, jako kdyby to bylo tělo zesnulého, které o sobě již nemá právo rozhodovat. Ke spícímu obličeji se pak jeden ze studentů přibližuje kružidlem, až se ostré hroty skoro dotýkají zavřených víček starého muže. Pokud by se pan Hanzlík v tom okamžiku probudil, mohl by se zranit. Model ale sochaři využívají jen jako materiál, se kterým se může zacházet podobně jako s keramickou hlínou. 

V podobné situaci se v sochařském ateliéru ocitá také mladá žena s kojencem. Její nahé tělo na podstavci si v jednom okamžiku prohlíží sedm mužů. Mladá žena se chtěla prostřednictvím práce modelky vymanit z přiřčené identity matky-pečovatelky (obávala se, že se stane „domácí puťkou“) a původně zamýšlela zůstat v plavkách. Vedoucí profesor její žádost ale odmítl slovy: „My tady v plavkách neděláme… to se musíte sama rozhodnout.“ 

Nahá žena si rukama zakrývá prsa a rozkrok, a zároveň se neustále otáčí směrem ke svému plačícímu dítěti v rohu ateliéru, ke kterému se neodváží odejít. Na dětský pláč dítěte si studenti stěžují a vyčítají ženě její neschopnost kojence utišit. Vedoucí ateliéru pak studentům popisuje, že ženské tělo zakryté pouze pažemi představuje pro muže výzvu, aby „jí ty ruce dostal pryč“. Svůj upřený pohled (male gaze) se před přihlížejícím publikem snaží obhájit tím, že mladou ženu a její tělo zesměšní. Prohlásí, že kdyby muž nepospíchal a jen se tak dlouho díval, „tak by viděl, jak se ta ženská najednou promění ve slepici“. Pohled na nahé tělo mladé ženy si ale kromě sochařů nárokuje také její manžel. A protože nemůže její tělo napadnout přímo, zdeformuje alespoň všechny studentské sochy v ateliéru. 

Ženské tělo se ve filmu Nejkrásnější věk objevuje jako tělo pro uspokojení mužského pohledu hned několikrát. V ateliéru se pohybuje jediná studentka, a když se jde ve škole osprchovat, spolužáci ji skupinově šmírují za dveřmi koupelny. V závěru filmu se sdílená slast z dívání stává také tmelícím prvkem mezi třemi dělníky. Společně překonávají plot akademie, aby mohli při večerní výuce sledovat nahou modelku. Později svůj zážitek ještě přiživují a vypráví si o dívce u piva v hospodě.

Některá těla se ve snímku Jaroslava Papouška jeví jako nadbytečná a nepotřebná, jiným hrozí narušení jejich integrity. Postavy filmu se sice neshodnou na tom, jaké období v životě člověka je tím nejkrásnějším věkem, ale všechny nakonec spojuje vědomí konečnosti a postupného rozpadu jejich těl. 

Poznámky:
[1] Nagl-Docekal, Herta. Feministická filozofie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2007, s. 48.

[2] Kolářová, Kateřina. Jinakost – postižení – kritika. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, s 22.