Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma

Původní plakát oznamující, že při příležitosti položení základního kamene Národního divadla dne 16. 5. 1868 se uvádí Libušino proroctví a velká národní opera Dalibor. – I. dějství. Na jevišti probíhá klavírní zkouška opery, řízená režisérem J. A. Pitinským. – V hledišti divadla vede režisér Karel Vachek rozhovory s pozvanými lidmi. – Profesor Milan Machovec mluví o Smetanově opeře i o roli Národního divadla v našich dějinách. – Představitelé Pravicového bloku Petr Cibulka, Pepa Nos a Jan Kryl hovoří o propojení současného establishmentu s komunistickými tajnými službami a dokládají to na různých příkladech (Vladimír Železný, Petra Buzková, Stanislav Gross). Připojují se k nim John Bok a Zdena Mašínová, která mluví o Hučínově kauze. K té se vyjadřuje (na pozadí soudu s Daliborem) i její protagonista, Vladimír Hučín. – Podle skeptického historika Jana Tesaře náš národ odmítá vše extrémní (ať už to byl odboj bratří Mašínů nebo parašutistů, kteří zabili Heydricha). – O oprávněnosti odboje proti režimu mluví anarchista Jakub Polák, který s kolegy brojí proti státu, jenž vůbec neplní své funkce. – V hledišti jsou shromážděni přátelé zemřelého Andreje Stankoviče, kterého režisér Vachek označuje za „anděla“. Kromě jiných na něj vzpomíná i Andrejova manželka Olga. Podle Edy Kriseové si má společnost lidi Stankovičova typu chránit. – Petr Cibulka znovu konstatuje, že změny v roce 1989 byly privatizačním pučem reformního křídla KGB. – Režisér Vachek si povídá s Milenou Hübschmannovou o indických kořenech Romů a o drávidském mýtu anangu (vesmírné síly). – Pepa Nos chce v přímých volbách kandidovat na prezidenta a spolu s Cibulkou se srovnávají s Daliborem. – II. dějství. Vachek hovoří s lékaři, kteří se zabývají metodou podvazování zhoubných nádorů (devitalizace) a s ní souvisejícími medicínskými a etickými problémy. Mluví MUDr. Josef Krajník, vdova po průkopníkovi metody doktorka Fortýnová, lékaři Chaloupka a Horák. Podle dr. Fortýnové se proti metodě jejího manžela staví silná farmaceutická lobby. Doktor Horák mluví o tom, že je nakonec vždy nutné experimentovat na pacientech, aby se medicína mohla hnout kupředu. V dnešní situaci se nedá rozhodnout, zda je devitalizace účinná nebo ne. – Profesorka Hana Librová se vyjadřuje k tragické ekologické situaci v celém světě. Podle ní je usilování o všeobecný blahobyt ekologicky záhubné. – Historik Jan Tesař mluví o falešné snaze Václava Tallicha prosadit za nacismu Smetanu, což vedlo k jeho kolaboraci. – Jan Němec v krátkém vstupu konstatuje, že legenda o Daliborovi je jen jedna z dalších „českých krávovin“. – Manželé Válkovi mluví o Daliborovi v souvislosti s harmonií, což je podle nich psychosomatická rovnováha. – Podle Stanislava Miloty a Vlasty Chramostové je typickým znakem současné kultury odvozenost, tedy nepůvodnost. – Hana Librová vykládá o lidských katastrofách ve světě (např. HIV v Africe) a tom, že současné problémy přesahují rámec České republiky, že jsou „založeny“ univerzálně. – III. dějství. Klíč k Chaloupce strýčka Toma. Profesor Jan Keller rozvíjí svou teorii krachu společenské smlouvy, mluví o globalizaci a moci nadnárodních monopolů a obchodních řetězců. S tím prý souvisí i zánik národa. Vachek se však zmiňuje o národní identitě uchované jazykem. – Profesor Lubomír Mlčoch vysvětluje své výhrady ke kuponové privatizaci, jež nevedla ke vzniku kapitálového trhu, z čehož pramení i dnešní ekonomické problémy. – Keller vypráví, jak byl absurdně odsouzen jako ekoterorista. Mluví o neblahých důsledcích případného zavedení školného. – Jan Tesař se zmiňuje o tom, že český národ neměl na počátku devatenáctého století elitu, jejíž role se tak ujali představitelé kultury, umělci. Elita národa určuje normy jeho chování. Pokud elita selže (jako např. Tallich), objeví se to později v inferiornější rovině. Chování národa v době tzv. konsolidace bylo způsobeno selháním „svědomí národa“. O současné mocenské elitě a o jejím možném propojení se zločinem mluví Keller. – Vachek rozvíjí svou teorii o Daliborovi: ten převzal filozofické poselství od přítele Zdeňka, předá je prostřednictvím lásky Miladě, která se začne chovat proti řádu. – Jakub Polák se vrací ke známému případu z Písku a líčí peripetie následných soudů se skinheady. – Karel Vachek v jakési „chýši“ z knih konstatuje nad dětskou prostorovou knížkou, že klíčem k chaloupce strýčka Toma, jež je úkrytem v neštěstí, jsou slova: „Mám sen.“ – Na scéně vrcholí opera Miladinou smrtí a Jan Vodňanský zpívá v lóži píseň Maršálové. – Jan Keller mluví o roli Čechů ve sjednocené Evropě. Budou z nich prý skladníci a regulovčíci na křižovatce evropských dálnic. Zatímco král by se v takovém případě odstěhoval k moři (třeba do Portugalska), Dalibor (podle Vachka představitel změny, tvorby, vzpoury) zmizí kdesi ve skladišti. – Podle Tesaře bylo divadlo centrem národního usilování; divadelní jednání se tedy stalo předobrazem politického nebo národního jednání. – Profesor Machovec uzavírá s vírou, že národní odkaz se může projevit v tom, že bychom vytvořili spojnici mezi klasickými hodnotami Západu a Východu. Avšak podle Tesaře po konci představení můžeme dělat cokoliv (třeba i kolaborovat) a čekat, než přijde další představení, třeba velký happening (zvonění klíči), po němž se však opět dostaví lhostejnost… -tbk-