Mladá léta

Anotace

Snímek Mladá léta představuje předposlední část životopisné série režiséra Václava Kršky (1900–1969) z let 1947 až 1955. – Myšlenka filmově zpracovat osudy autora historické beletrie a pedagoga Aloise Jiráska (1851–1930), poúnorovým režimem zařazeného do příslovečného panteonu pokrokových velikánů, se objevila již vzápětí po roce 1948. Její realizaci poněkud paradoxně ztěžoval tehdejší ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý, jenž se sám pasoval do role strážce Jiráskova odkazu a snažil se práce na projektu všemožně kontrolovat. Výsledný literární scénář, který spisovatel Vladimír Neff napsal podle původního námětu, na němž spolupracoval s novinářem Jiřím Marešem, byl předložen ke schválení v prosinci 1951, tedy již po konci oslav stého výročí Jiráskova narození. S projektem byl již tehdy spojován Krška, jenž si v předchozích letech získal pověst specialisty na biografický žánr. Režisér z Neffova scénáře podle instrukcí Filmové rady mimo jiné odstranil Jiráskovy vnitřní monology a další poetizující prvky. Schvalovací orgán k tomu tvůrce vyzval kvůli obavě, že tyto postupy připomenou divákům takzvaný překonaný nerealismus jeho raných filmů. Na zmíněných úpravách, stejně jako na technickém scénáři, již Krška s Neffem nespolupracoval. – Film mapuje necelých dvacet let Jiráskova života. Začíná prusko-rakouskou válkou v roce 1866 a končí zhruba v polovině osmdesátých let devatenáctého století. Většina děje zobrazuje protagonistovo pedagogické působení na gymnáziu ve východočeské Litomyšli, při němž se mladý profesor dostane do sporu s místní společenskou honorací. Právě z tohoto konfliktu učinili scenáristé ústřední dějový motiv. Snímek se v tomto ohledu drží vzoru předchozích Krškových snímků Posel úsvitu (1950) a Mikoláš Aleš (1951). Jirásek je stavěn do pozice pokrokáře rebelujícího proti maloměstské vyšší třídě. Profesorův lidový patriotismus tvůrci dávají do protikladu k jejímu neupřímnému údajnému vlastenčení. Ve filmu na rozdíl od většiny děl z režisérova životopisného cyklu absentují postavy z řad dělnictva, jakož i jakákoli rozsáhlejší forma sociální tematiky. Navzdory tomu je protagonista, v jednom dialogu označený ahistoricky za rudého sociála, vlivem svého údajného nepřátelství k buržoazii zobrazen téměř jako ideologický předchůdce komunistů. Film se tak podílí na apropriaci politicky pravicově orientovaného Jiráska ze strany poúnorového režimu. Vedle toho se také pokouší zrekonstruovat zdroje literátovy inspirace. V těchto scénách se patrně nejjasněji projevuje Krškova svébytná poetika, rozpoznatelná také v ústředním tématu vzpoury mladého člověka proti zavedenému pořádku. – Aloise Jiráska ztvárnil tehdy dvacetiletý Eduard Cupák, pro něhož se jednalo o teprve druhou filmovou roli. V úloze protagonistovy choti Marie, které, jak je v Krškově tvorbě obvyklé, není věnováno příliš mnoho prostoru, se objevila Nataša Tanská. Vedlejší role ztvárnili mimo jiné zkušení herci Jaroslav Vojta, Jarmila Kurandová, Saša Rašilov, Radovan Lukavský, Vladimír Salač, Jiří Dohnal, František Šlégr, Jiří Plachý, Svatopluk Beneš, Eduard Kohout, František Filipovský, František Kreuzmann, Eman Fiala, Bedřich Veverka, Marie Nademlejnská, Raoul Schránil, Eva Svobodová, Vladimír Řepa, Josef Hlinomaz, představitel malíře Mikoláše Alše v Krškově předchozím snímku Karel Höger a mnozí další. Sám režisér si zahrál malou roli kastelána vyprávějícího Jiráskovi místní pověsti. Zdeněk Štěpánek se objevil v krátkém výstupu coby František Palacký, jehož hrál již v Krškově filmu Revoluční rok 1848 (1949). Pozorný divák si na začátku snímku povšimne člena známého šlechtického rodu Radslava Kinského, tehdy zaměstnance hřebčína v Chlumci nad Cidlinou, v úloze rakouského dragounského kurýra.

Obsah