Červená růže

V srpnu 1968 dostala maďarská armáda rozkaz obsadit jih Československa, který až do mírových dohod po první světové válce patřil k Uhrám. Maďarští vojáci tak obsadili území, kde většina lidí mluví maďarsky. – Velitel apeluje na opatrnost vojáků, kteří se chystají obsadit území, kde jim většina obyvatel rozumí. Mají domluvené heslo „červená růže“ pro případ, že by se velitelé států nedohodli a oni by museli obsadit československé kasárny. – Mobilizační rozkaz Sándora Oszláncziho byl vystaven 20. srpna 1968 v maďarském Egeru na svátek Den ústavy a Den nového chleba. – Plukovník v civilu Sándor (Sányi) Oszlánczi jede do zpustlých kasáren Istvána Dobó. Zde jsou v uniformách připraveni souputníci ze srpnové invaze. Veteráni vzpomínají, jak v roce 1968 dostali povolávací rozkazy k okamžitému nástupu. Sányi si myslel, že jedou na cvičení, až posléze zjistili, že jsou vysláni na „internacionální pomoc“. Neměli téměř žádné informace. – Muži v kasárnách upravují historická vozidla. Někteří byli tehdy povoláni k útvarům, kde nesloužili. Dostali zbraně, ale střílet měli jenom v ohrožení vlastního života nebo životů dalších soudruhů. – Vyzbrojení veteráni na korbě odříkávají vojenskou přísahu. – Sányi vzpomíná, jak se s nimi rodiny loučily v slzách. – Ipolyság/Šahy, 24:00. Maďarsko-slovenská hranice. Vojáci překračují čáru. 22. srpna 1968 míjeli ulice, obklopené zděšenými lidmi. – Nové Zámky/Érsekújvár. Jednotka buduje ležení. Muži vzpomínají na demonstrující studenty. Měli rozkaz výstražně střílet nad jejich hlavy. Pokud by však demonstranti neuposlechli výzvy k rozchodu, měli střílet do země a poté přímo do davu. Naštěstí nemuseli zbraně použít, studenti se rozutekli. – Generál čte rozkaz: jdou do Československa zachraňovat socialismus. – Sányi se na Slovensku během okupace seznámil s Maďarem Janim Bartosem. Ten se stal jeho celoživotním přítelem. Z armádního tábora k němu utíkali na statek. Sányi se setká s jeho syny, kteří byli tenkrát školáci. – Muži mají rozcvičku. Z nalezených přírodnin vyskládají mozaiky států Varšavské smlouvy a siluetu Lenina. Vzpomínají na netečné dívky, které korzovaly kolem jejich ležení za vesnicí. Poslouchali tajně rozhlas, kde často hráli šlágr Vzpomeneš si ještě na mě? – Bývalý řidič transportéru ve vesnici vzpomíná, jak tu zaparkoval stroj a poté se na první pohled zamiloval do dívky, která se stala o osmnáct měsíců později jeho ženou. Přestože byl vztah založený na jediném setkání a dopisech, prožili spolu třicet sedm let. – Veteráni se myjí a holí v zátoce řeky, kde k nim kdysi připlavala rakev. – Tehdejší vojenské tažení se obešlo bez konfliktů. Vojáci se s místními domluvili (promíchané obyvatelstvo na obou stranách hranice znalo alespoň základy slovenštiny nebo naopak maďarštiny). Měnili s nimi potraviny a pomáhali na poli, když bylo třeba. Někteří „kluci“ chtěli jít s nimi dál. Velitelé jim vymýšleli činnosti, aby nemysleli na domov. – Veteráni hrají fotbal, kuželky nebo karty. Tenkrát vyhlíželi vrtulník s generálporučíkem Károlym Csémim. Jeho přílet by znamenal, že se vrátí do vlasti. – Politická propaganda chtěla docílit, aby lidé uvěřili, že jsou ohrožení od Západu. Syn statkáře komentuje vývoj v roce 1968. Smělo se jenom to, co povolila komunistická strana. Nebýt toho, společnost v regionu by byla svobodnější a „jinde“. Sányi navštíví hrob Jána Bartose. – Říjen 1968. Na silnici se objeví nápis Maďaři, jděte domů! – Vojenští veteráni kvitují s povděkem, že neměli žádné ztráty. -kk-