Spisovatel a scenárista Miloš Macourek je znám především jako autor kvalitních sci-fi komedií, případně Macha a Šebestové. Jeho autorský záběr byl však o mnoho širší. U příležitosti jeho nedožitých devadesátých narozenin si proto tuto pozoruhodnou osobnost ve stručnosti připomeňme.

Narodil se 2. prosince 1926 v Kroměříži do rodiny právníka. Nejprve studoval reálné gymnázium v Místku (1939–1941), po jeho uzavření okupanty přešel nakrátko na hudebně dramatickou konzervatoř v Ostravě. Následně byl totálně nasazen v Zákolanech u Kladna a v Odolené Vodě (1943–1944). Po konci války pokračoval ve studiu, ovšem roku 1946 odešel do Prahy. Zde si vyzkoušel několik profesí (dělník v tiskárně, kulisák, skladník, reklamní tiskař, nakladatelský redaktor). Po vojenské prezenční službě (1948–1950) pracoval v Ústřední radě odborů (1950–1954) a od roku 1954 jako lektor na katedře dějin literatury a umění na Ústřední škole odborů.

V roce 1959 začal spolupracovat jako autor s Divadlem Na zábradlí a o rok později profesionálně vstoupil do světa filmu. Ve Filmovém studiu Barrandov byl od roku 1960 dramaturgem a od 1963 scenáristou. V roce 1980 odešel do svobodného povolání jako profesionální spisovatel. Byl autorem řady dramat i dramatizací, próz, básní, pohádek, textů ke katalogům výstav i ke komiksům. Současně připíval do řady periodik, překládal, spolupracoval s Violou a s Divadlem v Nerudovce, uspořádal výstavu 40 let české politické karikatury (1961), ale především psal pro film.

Po celá šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta vytvořil jako scenárista nebo i jako režisér několik desítek animovaných snímků. Kromě výtvarníků a animátorů Břetislava Pojara, Stanislava Látala nebo Jiřího Brdečky pracoval později v tandemu s Adolfem Bornem a Jaroslavem Doubravou. Vznikly tak například dodnes pozoruhodné snímky Biliár (1961), Úvodní slovo pronese (1962), Špatně namalovaná slepice (1963), Jak si opatřit hodné dítě (1965), Nebuďte mamuty (1967), Piráti (1979) či Slepice (1984). S Bornem a Doubravou později vytvořili dodnes oblíbené večerníčkové hrdiny Mach a Šebestová (1976–1983), Žofka a spol. (1986–1988), Žofka ředitelkou ZOO (1996) a Mach a Šebestová na prázdninách (1998).

V hrané tvorbě se Macourek zaměřil především na komedie (často s nádechem crazy), na sci-fi a na filmy pro děti. Charakteristické pro jeho scenáristickou tvorbu jsou hravost, optimismus, humor (včetně černého), nadsázka, skrytá satira, paradox, nenásilná didaktičnost a lyričnost. To, ale i žánrová pestrost, notná dávka fantazie, smysl pro komično a situační humor z něho udělaly jednoho z nejoriginálnějších českých filmových scenáristů druhé poloviny 20. století.

Již svým prvním filmem vytvořil autorskou dvojici se scenáristou a režisérem Václavem Vorlíčkem, s nímž proved většinu svých nejúspěšnějších a nejznámějších filmů. Vznikla tak parodie na komiksy Kdo chce zabít Jessii? (1966), sci-fi komedie o výměně mozků „Pane, vy jste vdova!“ (1970), pohádka Dívka na koštěti (1971), fantasy komedie Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974) a Což takhle dát si špenát (1977), vinařská trilogie s Vladimírem Menšíkem Bouřlivé víno (1976), Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986).

Po roce 1989 dvojice ještě stvořila tři koprodukční pohádky Kouzelný měšec (1995), Pták Ohnivák (1996), Jezerní královna (1997) a pokus o převod večerníčku na filmové plátno Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001). Po Macourkově smrti Vorlíček využil popularity pohádky Dívka na koštěti a po několikaleté práci přivedl do kin film Saxána a Lexikon kouzel (2007–2011). Dvojice se rovněž uplatnila v televizi a stvořila rodinné seriály Létající Čestmír (1983), Křeček v noční košili (1987) a především Říši pohádek v seriálech Arabela (1979), Arabela se vrací aneb Rumburak králem Říše pohádek (1993) a film pro kina i televizi Rumburak (1984).

Již v šedesátých letech navázal Macourek kromě Vorlíčka i spolupráci s režisérem Oldřichem Lipským. Zrealizovali spolu film, který nemá dodnes v dějinách české kinematografie obdoby, komedii o podvedeném manželovi Happy end (1967), jež je vyprávěná od konce a ještě navíc pozpátku. Následovala sci-fi komedie o cestování časem na námět Josefa Nesvadby Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), další parodie na komiksy a gangsterky „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“ (1970), převod frašky Eugéna Labicheho Slaměný klobouk (1971) a dva filmy z cirkusového prostředí, dětskou komedii 6 medvědů s cibulkou (1972) a koprodukční komedii Cirkus v cirkuse (1975).

Jeho scénáře do filmové podoby převedli i další režiséři. Ještě v šedesátých letech se Miloš Macourek pokusil o vážné psychologické drama Zbyňka Brynycha Já, spravedlnost (1967), operující s domněnkou, co kdyby Adolf Hitler přežil konec války. Později napsal satirickou komedii Hop – a je tu lidoop (1977) v režii Milana Muchny, k cestování časem se vrátil s Jindřichem Polákem opět podle námětu Josefa Nesvadby ve sci-fi komedii Zítra vstanu a opařím se čajem (1977). Z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let ještě Macourkovi do filmografie přibyl příběh o mládeži Hon na kočku (1979) a s Jugoslávií koprodukční hororové sci-fi Monstrum z galaxie Arkana (1981).

Po roce 1989 ještě jeho scenário absurdní grotesky Král Ubu (1996) zadaptoval F. A. Brabec, spolupodílel se na scénáři pozoruhodného přepisu sbírky K. J. Erbena Kytice (2000) a stál u zrodu pohádky Čert ví proč (2002) Romana Vávry. Příležitostně jeho další díla zpracovala i televize (seriály Bambinot, Bubu a Filip a film Skříň). Kromě festivalových a jiných ocenění (Peněžitá odměna Filmového studia Barrandov, Cena města Písku za trvalý přínos k obohacení komediálního žánru či Cena FITES) se stal Zasloužilým umělcem (1977). Miloš Macourek zemřel po těžké nemoci 30. září 2002 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti šesti let.