Otakar Vávra

OTAKAR VÁVRA (vl. jm. Otokar Alois Vávra; nar. 28.2.1911, Hradec Králové – zemřel 15. září 2011, Praha, na komplikace po operaci zlomeniny krčku) byl synem bankovního úředníka, který zemřel, když mu bylo sedm let. Od roku 1913 žila rodina v Brně, kde odmaturoval na reálce (1929) a kde začal studovat architekturu a pozemní stavitelství na ČVUT. Zajímal se o literaturu, avantgardní divadlo a především o film. Během studií se zapojil do činnosti brněnské pobočky Levé fronty jako aktivista její Filmové a fotografické skupiny (organizoval projekce sovětských filmů a publikoval filmové kritiky a úvahy). Po absolvování třetího ročníku a první státnici odešel v roce 1932 na výzvu E. F. Buriana do Prahy, kde vedl filmovou skupinu v jeho kabaretu Červené eso a pak psal scénáře. Ještě rok studoval na pražské ČVUT, ale studia nedokončil. K režii hraného filmu se propracoval krátkými experimentálními a dokumentárními snímky (Světlo proniká tmou, Žijeme v Praze, Listopad) a uměleckou spoluprací na realizaci vlastních scénářů. Jako pragmaticky a konformně uvažující a eklekticky tvořící režisér natočil díky cílevědomému úsilí během své dlouhé kariéry v různých režimech téměř padesát celovečerních hraných i dokumentárních filmů různých žánrů a také několik snímků krátkých, středometrážních a reklamních. Výrazně ovlivnil formování moderního výrazu českého filmu zejména tím, že čerpal podněty ze světové kinematografie. Vždy přistupoval k realizaci s propracovanou koncepcí a s náročnými produkčními podmínkami, dbal na precizní dramaturgii, obrazovou kompozici, přesnou montáž. K charakteristikám jeho stylu náleží využívání paralelních dějů a souběžné vedení řady postav. Projevoval mimořádný cit pro prostředí, krajinu, zvukovou složku, pro výběr představitelů a jemně odstíněný herecký projev. Základ pro český film nacházel od počátku především v domácí literatuře. Na četných adaptacích spolupracoval i s autory předloh, jako byli Marie Majerová (Panenství), Jan Drda (Němá barikáda), Miloš V. Kratochvíl (Jan Hus, Putování Jana Amose, Komediant, Veronika, Evropa tančila valčík), Jan Otčenášek (Občan Brych), František Hrubín (Srpnová neděle, Zlatá reneta, Oldřich a Božena), Ludvík Aškenazy (Noční host), Vladimír Neff (Třináctá komnata). Obracel pozornost také k historickým a životopisným látkám. Zejména v politicky exponovaných titulech se neubránil schematičnosti a tendenčnímu zkreslování v duchu dobové ideologie. Platí to hlavně o výpravných trilogiích, oslavujících husitské hnutí (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem) a hrdinství Rudé armády a českých komunistů za nacistické okupace (Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy). Natáčel ovšem i komornější látky s tématem hlubokých citů a vášnivých hnutí, v nichž projevoval zájem o emocionální život moderního člověka a o mezilidské vztahy ve vypjatých situacích dospívání či morálních krizí. Tyto tendence nalezneme už v jeho předválečných a okupačních filmech (Panenství, Humoreska, Kouzelný dům, Pacientka doktora Hegla, Pohádka máje, Turbina, Šťastnou cestu), ale mimořádně emotivního a lyrického vyznění dosáhl až v hrubínovské básnické úvaze o lásce, životě a smrti Romance pro křídlovku. V jeho filmografii nechybějí ani komedie, jimž se však věnoval ojediněle a jen do komunistického převratu (Velbloud uchem jehly, Cech panen kutnohorských, Dívka v modrém, Přijdu hned, Nezbedný bakalář). K vrcholům Vávrovy tvorby patří kromě zmíněné Romance pro křídlovku rekonstrukce průběhu jednoho z čarodějnických procesů na panství ve Velkých Losinách koncem 17. století podle románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, pojatá jako alegorie na politické procesy 50. let. Naposledy stál za kamerou v roce 2006, když točil videoklip k písni Hlava kance z alba Michala Horáčka a Petra Hapky Strážce plamene. Aktivně se podílel na poválečném znárodnění čs. kinematografie, vedl jednu z tvůrčích skupin Filmového studia Barrandov (1947–51 a 1954v56), byl členem jeho kolektivního vedení (1951–54). Velmi významná byla jeho pedagogická činnost na FAMU, kde vedl katedru filmové a televizní režie (1957–71), pro niž koncipoval učební osnovy a na níž vychoval řadu tvůrců nové vlny (mimo jiné Jiří Menzel, Věra Chytilová, Evald Schorm, Miloš Forman, Jan Schmidt). V letech 1968–70 byl prorektorem AMU a své působení na FAMU ukončil v roce 2008. Napsal memoáry Zamyšlení režiséra (Panorama, Praha 1982), Podivný život režiséra (Prostor, Praha 1996) a Paměti aneb Moje filmové 100letí (BVD, Praha 2011). K jeho jubileu byla vydána monografie Otakar Vávra – 100 let (Millennium Publishing, Novela bohemica, Statenice, Praha 2011). Jako žijící klasik se stal objektem několika televizních medailonů: Národní umělec Otakar Vávra (1971, r. Vladimír Kabelík), Život režiséra Otakara Vávry v pohledu Jitky Němcové (1995) z cyklu GENUS, Otakar Vávra (2008; r. Martin Šulík) z cyklu Zlatá šedesátá, Stovku má člověk jednou za život (2011, r. Alena Činčerová, Jitka Němcová, Adéla Sirotková). Z pozice pamětníka vystoupil v řadě dokumentů, mimo jiné Na další štaci? (TV–1999, r. Věra Knappová), Cenzurované sny (TV–1999, r. Bernard Šafařík), Pátrání po Ester (2005; r. Věra Chytilová), Naška, slečna z dobré rodiny (TV–2007; r. Jaroslav Rásocha) z cyklu Příběhy slavných, Martin Frič, klasik českého filmu (TV–2008, r. Zdeněk Zelenka), Andula – Besuch in einem anderen Leben (2008, Anna Letenská: Komička a nacisté; Fred Breinersdorfer, Anne Worstová – KTV). Kromě ocenění za konkrétní tvůrčí počiny byl za komunistické éry jmenován zasloužilým (1955) a národním umělcem (1968). Prezident Václav Klaus mu udělil Medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění (2004). Při příležitosti svých jubileí obdržel Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech (2001), Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu (2002), čestnou cenu Grand Prix za celoživotní přínos světové kinematografii na Film Festivalu Zlín (2011) a Zvláštní cenu Letní filmové školy (2011). Jeho starším bratrem byl spisovatel Jaroslav Raimund Vávra (1902–1990), rovněž spoluautor několika scénářů. Po prvním manželství (1946–1996), z nějž pochází dokumentarista Jiří Vávra (nar. 1946), se v roce 1997 oženil po dlouholeté známosti se svou někdejší žačkou, režisérkou Jitkou Němcovou (nar. 1950). – Filmografie: (scénář nebo podíl na něm) Ze světa lesních samot (1933; r. Miroslav J. Krňanský), Svítání (1933; r. Václav Kubásek), Jedenácté přikázání (1935; r. Martin Frič), Bezdětná (1935; r. Miroslav J. Krňanský), Maryša (1935; r. Josef Rovenský), Vdavky Nanynky Kulichovy (1935; r. Vladimír Slavínský), Tři muži ve sněhu (1936; r. Vladimír Slavínský), Ulička v ráji/Dobrodinec chudých psů (1936; r. Martin Frič; + spol. nám.), Uličnice (1936; r. Vladimír Slavínský), Mravnost nade vše (1937; r. Martin Frič), Hlídač č. 47 (1937; r. Josef Rovenský, Jan Sviták), Její pastorkyně (1938; r. Miroslav Cikán), Hostinec „U kamenného stolu“ (1948; r. Josef Gruss), Revoluční rok 1848 (1949; r. Václav Krška), Botostroj (1954; r. K. M. Walló); (režie a scénář či podíl na něm, není-li uvedeno jinak) kr. experimentální f. Světlo proniká tmou (1930; spol. r. František Pilát, + střih), kr. dok. filmy Zájezd baťovců do Jugoslávie (1930), Výroba moderní obuvi (1931) a Žijeme v Praze (1934; + nám., spol. střih), kr. f. Listopad (1935; + střih), Velbloud uchem jehly (1936; spol. r. Hugo Haas), Panenství (1937), Filosofská historie (1937; Cena ministra průmyslu, obchodu a živností za nejlepší režii), Cech panen kutnohorských (1938; Zlatý pohár LUCE na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách 1938), kr. f. Na sto procent (1938), Humoreska (1939; Svatováclavská cena ministra průmyslu, obchodu a živností za scénář), Kouzelný dům (1939), Dívka v modrém (1939; Cena Filmového studia na Filmových žních ve Zlíně 1940), Pacientka dr. Hegla (1940), Maskovaná milenka (1940), Pohádka máje (1940; Národní cena za scénář), kr. f. Podvod s Rubensem (1940), kr. dok. f. Pohřeb Joži Úprky (1940), Turbina (1941; Národní cena za scénář), Okouzlená (1942), Přijdu hned (1942), Šťastnou cestu (1943), kr. dok. f. Návrat presidenta dr. Edvarda Beneše do Prahy (1945), dok. f. Vlast vítá (1945; spol. r. J. A. Holman), Rozina sebranec (1945), dok. f. Cesta k barikádám/Pravda vítězí (1946; + nám.), Nezbedný bakalář (1946), Předtucha (1947; Cena země České), Krakatit (1948; Cena země České), Němá barikáda (1948; Státní cena), kr. střihový dok. f. Láska (1949), Nástup (1952), Jan Hus (1954; + nám.), Jan Žižka (1955; + spol. nám.), Proti všem (1956), Občan Brych (1958), První parta (1959), střm. dok. f. Národní umělec Zdeněk Štěpánek (1960; + nám.), Policejní hodina (1960), Srpnová neděle (1960), Noční host (1961), Horoucí srdce (1962; + spol. nám.), Zlatá reneta (1965; Zlatá mušle ex aequo, Cena FIPRESCI a Cena CIDALC na Mezinárodním filmovém festivalu v San Sebastiánu 1965), Romance pro křídlovku (1966; Zvláštní cena poroty Stříbrná medaile na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1967, Trilobit 1966, Státní cena Klementa Gottwalda), Třináctá komnata (1968), Kladivo na čarodějnice (1969), trilogie Dny zrady I, II (1973; + spol. nám.), Sokolovo (1974) a Osvobození Prahy (1975; Státní cena Klementa Gottwalda za trilogii), Příběh lásky a cti (1977), Temné slunce (1980), Putování Jana Amose (1983), Komediant (1984), Oldřich a Božena (1984), Veronika (1985), Evropa tančila valčík (1989), kr. dok. f. Život herečky Lídy Baarové (1995; + nám.) z televizního cyklu GENUS, střm. dok. f. Moje Praha (2002; + nám.) z televizního cyklu 21 pohledů na Prahu 21. století. -fik-